II. A přece ministrant, co plaše hrál,

A přece ministrant, co plaše hrál,

byl v šeru chrámu aspoň chvíli král.

Když chvějně ťukal v prostor studený,

snad pocítil, že letí plameny,

že nad zemí se snáší k oblaku,

že slávu nebes nese ve zraku.

To není nápěv chabý, trhaný

...je vysoko... až jasné u brány

...a stačí vztáhnout dětskou pravici

a chytit může hvězdy hořící –

Ach, velká rozkoš, utajený vzlyk...

Snad za okamžik přišel kostelník,

s klíčem a smetákem, a v proudu ran

výsměšně srazil chlapce od varhan,

sehnal jej po schodech a v nádvoří.

A tam je chlad. A nic tam nehoří.