II. A zas to srdce, nerozumné děcko,

A zas to srdce, nerozumné děcko,

se odbýt nedá, číši sladké těchy

ždá stále víc, ne pouze lampy plamen,

i lampy úběl, který plamen skrývá,

chce zváti svým! Chce patřiti v tvé oči,

v ty snivé hvězdy na svém nebesklonu,

chce líbati a tisknouti tvé ruce,

ty drahé lilje, měkké tak a vonné,

chce líbat rty, poupata plných růží,

kam jako rosná perla zbloudí často

tvá duše, čekající, bych ji vypil;

chce úsměv tvůj, chce objetí tvých paží,

těch mateřských a plných tklivé něhy,

chce samet ňader tvých, kde smilování

a soucit leží jako pohled Boha,

chce vlasy tvé, chce hedvábné ty vlasy,

v něž chytla’s duši mou – chce tebe celou!

A v chtění tom vše chytá nedočkavě,

vše chytá nedočkavě a vše líbá,

list papíru, kde dlela tvoje ruka,

list knihy, kde tvé spočinulo oko,

ten koberec, kde noha tvoje stála,

ten loká vzduch, jejž rty tvé pily s mými,

to světlo, jímž jsme spolu šli kdys večer.

To vše, tvou posvěceno přítomností,

kus bytosti tvé, kus je tvojí duše,

a přec, o žel! že ty to nejsi celá!