II. ADOLESCENS MORITUR.

Spí v rakvi bílé tam ve dvoře dole

v pokoji kalném – však nevinná.

Tam koukol kvete, je úhorem pole –

jen ona bílá je květina.

Tři sestry byly: dvě vlna žití

do bahna hluboko zanesla,

rozkoše, která spíjí a sytí,

líné, se chytily z řemesla.

A ji vždy vyhnaly z domu – to dítě

by svědkem nebylo orgiím.

Fijalky nosila do ulic skrytě

a v hospod zapuchlý dým.

Co čekalo na ni? – Ó, nechte ji spáti,

nechte ji v pokoji snít!

Nad bídy života černou hlatí

v čas anděl smrti ji chyt’ –

A v rakev složil to dítě čisté –

co v čele plá jí jak zář a sníh?

Do nebe vezmi ji, Ježíši Kriste,

jenž Jsi teď u rakve stanul tich!

To v čelo jí kladeš lilijí mdlení – –

Vidíš ty sestry? – Ty nepláčou,

ale v jich tváře, jež líčidlo plení,

úžas a hrůza, strach a děs jdou:

To že v ty stěny, jež hostily vilně

jen zápach pudru, vína a hřích,

zalehla náhle, slavně a silně

vůně lilijí zlomených...

Ó, lilije, lilije, z ruky Tvé, Pane,

s vysoka, s neznáma voní sem:

než prach na ně padne a špína skane,

ó, přesaď je, bílé, ve Svou Zem!