II. Američtí reservisti

Kdo rakouský jsi poddaný,

císaři pánu oddaný,

chystej se k cestě! Hola!

František Josef volá.

Jsou dnové v říši neklidní.

František Josef ve Vídni

dal rozeslati listy

na všechny reservisty.

Mládež povinná vojnou

má z toho radost hojnou.

Však marně čekají na ni

rakouští vojenští páni.

Vojenští páni v říši

do Ameriky píší,

chtí české mládence zvábit:

„Pojďte se k nám dát zabít!

Kufříky připravujte,

ke plukům narukujte,

životy pojďte klásti

na oltář širší vlasti!

Přijeďte rychle z dálky

do loupežnické války.

Pokořit chceme Srby..

Moc už nás záda svrbí.

Vstříc jdeme velkým změnám.

Německo pomůže nám.

Přijeďte v naši stranu

stříleti do Slovanů.“

Tak píší páni z Vídně

a reservista klidně

čte si to v Americe.

Baví se převelice.

Svůj kufřík nepakuje,

ke pluku nerukuje.

Neví, proč v květu žití

má se dát zastřeliti.

Čte výzvu k vojně z dáli,

dí: „Zdrávi vzkazovali!“

A potom s myslí hrdou

jde vypít jednu tvrdou.

Ta jde mu k duhu posud,

však širší vlasti osud

i celé monarchie

mu zcela lhostejný je.

Rakouská celá říše

k úpadku spěje tiše,

ke zmatkům převelikým,

nelitována nikým.

Nikdo ji nelituje,

nikdo ji nemiluje.

Lidé, jež volá k zbrani,

dělají vtipy na ni.

V srdcích všech za to žije

ku Srbsku sympatie.

Každý dí: „Každopádně

řežte do toho řádně.“

Po pomstě touha kvete

za křivdy tisícleté.

Hoj, vy vídenští páni,

přišel den súčtování.

Za křivdy persekuce

k pomstě se zvedly ruce.

Slovanstva obr vstává

a na pochod se dává.

Svět zase po dlouhých rocích

se zachvěl při jeho krocích.

Staré se říše boří.

– A Evropa už hoří...