II. Anděl bouře bránu nebes

Anděl bouře bránu nebes

ranou hromu otevírá,

a pak zhlíží v pěnách moře

zářící svůj obličej.

Tichá luna do jezera

ztápí svoje smutné lesky,

chvěje se a marnou touhou

sama k sobě umírá.

Slunce zhlíží v rosných kapkách

zlato svého obličeje

a mění je v drahokamy

a luh v duhy planoucí.

Ale v slzách první lásky

nešťastné a umučené,

v těchto perlách svatých bolů,

pouze bůh se zhlíží sám.