II. Anglický hřbitůvek.

Kdys na moři tu děla hřímající

chrlila smrt a zkázu, zem se chvěla.

Hořící lodi, zkrvácená těla.

Sto let už spí angličtí námořníci

na hřbitůvku svém: pomník jich se bělá

v zeleni tmavé. Bez jmen spí, jen počet

těch padlých zvíš a data by se’s dočet’

té bitvy z nápisu. A to jich sláva celá.

Již málokdy tu někdo chvíli prodlí,

jen cypřiše jak v černých kutnách mniši

je hlídají a nad nimi se modlí.

Pinie hlavou nad nimi tu kývá,

přes zídku růže, agavy k nim dýší,

a moře, och, jak moře v sny jim zpívá!