II. APOTHEOSA.

Lidstvo! Velký strome svatý,

kořeny tvé – otci,

není smrti, není ztráty,

nic neznikne v noci!

Vnuk z nich ssaje síly,

vzdor a vytrvalost,

k velikému cíli

houževnatost, stálost.

Čím hloub kořeny nám leží,

otců našich síla,

v syny tryskající, svěží,

se nám probudila;

na ní plnost snětí,

na ní zralost plodů,

svítí v dětech dětí

od rodu jdouc k rodu!

Všecko otcům děkujeme,

vzruch i jaré chtění,

veliký cíl, kam se pneme

v bouří burácení;

že v nás houževnatost,

bádavá též hlava,

za tu sílu, zdatnost

kořenům buď sláva!

Všecko šlehlo z vás v nás, otci,

jste v nás dále živi!

Žižko, nepropadl’s noci

jak ty, Huse snivý!

Amosův duch nový, ryzí

a tvůj věhlas, Jiří,

nikdy z vnuků nevymizí,

jak dnes plá a víří!

Křivdy popravených pánů,

exulantů hoře,

velké čekání až k ránu

a běd valné moře,

láska k matce bědné,

tužba v lepší dobu

trhá, jak se zvedne,

i vám příkrov hrobů!

Z kořenů, z vás démonickou

cestou v stálém ruchu

síla vniká ve hruď lidskou,

v zápasy jak duchů!

Ohně žár i světlo

hřát nás neustává,

by vše zrálo, kvetlo,

kořenům buď sláva!