II Až přijde chvíle ta, kdy se mi bude loučit s tělem,

Až přijde chvíle ta, kdy se mi bude loučit s tělem,

jež půjčeno mi na úrok kdys bylo Stvořitelem,

až ztuhne moje krev, vyvane teplo z mojích údů,

ohýnky zhasnou v očích mých, myšlénky pod mým čelem,

až hlasu vnímat nebudu, ni světel ani vůní,

mě mákem ověnčte, jenž příbuzný jest s asfodelem,

a tajně v zem mě pohřběte, kdes na pobřeží moře,

na ticha ostrově, na jediném v tom světě celém,

kam z končin žití dalekých jen zemřelí smí připlout,

a kde jen šumot mořských vln je ticha rušitelem.

Tam jako slepý pták má duše poletovat bude

a plachá pomateně lkát nad ztraceným svým tělem,

nad episodou života, nad temnotou a hluší,

kde jenom matná vzpomínka je prázdna rušitelem,

jen bludná vzpomínka, jež někdy na mžik rozhoří se,

na chvíli ještě vyšlehne pod vychladlým již čelem,

nach máku znovu zažehne a echo lásky vzbudí,

jež voní narcisem a nyje bledým asfodelem,

by znovu potom zhasla zas, roztála v bezvědomí,

až duše bude křídly bít nad navždy mrtvým tělem.