II. BALLADA O VĚTRNÝCH MLÝNECH.

Ó Hollandsko! V snech průplavy tvé zřím,

tvé nivy s řadou mlýnů větrných

skrz modrý svojí cigarety dým

ve upomínkách cest svých dalekých!

Z těch v minulost se nesu v jeden mih

a rázem rodné kraje oko vidí,

však větrníků více není v nich –

Zmizely mlýny, změnily se v lidi.

Na lopatky jich křídel sed’ můj rým,

ty točí se, jak vítr by v ně dých’;

poetičtější mlýny byly, vím,

než moderní metamorfosy jich.

Na pahorku svém každý dumal tich

a čekal na žeň, až ji rolník sklidí,

střech šindel hřál si v slunce paprscích –

Zmizely mlýny, změnily se v lidi.

Což lidé, větrům též se vzdají zlým,

dle větru točit se, dnes není hřích;

pán vítr jest a mlýny čiperným

se taktem točí, jak milostpán kých’,

jak mrk’, se usmál, karabáč svůj zdvih’.

Teď na pravo, teď na levo je řídí,

teď velí: Stát! teď: Běžet! jeho pych –

Zmizely mlýny, změnily se v lidi.

Ó básníku! Co platen je tvůj smích?

Toť kosa hvizd, který se jarem šidí.

Tys Quixote! – bác! tu v leb, tu v hruď, tu v břich! –

Zmizely mlýny, změnily se v lidi.