II. BALLATA O ČERNÉ HODINCE.

Puk skryl se pod list bílé azalky,

gnom v missalu chce život svatých čísti,

co nejdřív elfy začnou stříbro přísti

z měsíce v chvíli sladké zahálky.

Nech světla! – Šer mi stačí, nad knihami

tam Satyr, jemuž hlemýžď drsnou dlaň

svou slinou stříbří, pohleď, usmívá se...

A tichá buď! – V té chvíli nejsme sami,

teď píseň jako z temných hvozdů laň

jde k rybníku mých snů, co v bílém jase

do okna šeří měsíc! Ve topase

hrá po obrazů skle i v rámů zlatu...

Hleď, ňadra Venuše se vzdula v chvatu

a socha toužebně zří do dálky...