II. BEZVĚTŘÍ.
Bouř přehnala se, jedna z nejdivějších,
již vůbec zažili na pusté sláni,
a zkušení již byli mezi nimi,
již znali proměnlivé rozmary
vodního božství, které když jen dřímá,
loď smrtelníků strpí na vlnách,
však vzbuzeno, ji rádo ztápí v hloub
jak ořechovou prázdnou skořepinu.
Však skořep nebyla, s čím vyjeli.
To nevídaná posud velká stavba,
již důmyslný Argus zbudoval
z Dodonských dubů vichrům čelících
v posvátném háji, velká jako dům,
jak palác se sloupy, jak zlatý chrám
se hrdě nesla a květ Hellady,
tož Castor, Pollux, Herkul, Telamon,
Melanpus, zlatoústý Orfeus,
Amphiaraos, Tiphys, Theseus
a Ictes s davem jiných bohatýrů
v Colchidu poutí na palubě dleli.
Jak divily se mořské potvory
z dna tyčíce své tlamy všetečně!
Jak z tesů korálových, zahrad třtin,
kde tichá škeble spí a storamenný
krab svíjí se a němá sepie,
nad vodu vznášely se! Tritoni
jak rychle duli v škeblí spirály
na poplach božstvím z mořských paláců!
Jak Proteus se vzbudil, potřás kšticí,
v níž statisíce hrálo škebliček
v zelené plísni mechu mořského!
Jak na delfínech sjíždělo se všecko,
ten vidět nový div a zázrak velký,
jejž lidský důmysl si sestavil,
by Nesmrtelné zahanbil. „To jistě
(tak šeptali si tiše mezi sebou)
je dílo zrádce, jenž tam na Kavkazu
svůj odboj pyká! Marné jeho snahy,
moc máme my a rozdujem tu stavbu
a rozchvátáme v světa všecky úhly,
na moři my jsme pány! Aiole,
své větrné psy pusť již ze smečky,
ať rozběhnou se po sinalém moři
a zaštěknou, až sluch v ráz zalehne
té dotěravé láji pozemské!“
A stalo se a nejstrašnější bouř
se rozpoutala, jedna z nejdivějších,
již vůbec zažili na pusté sláni,
a zkušení již byli mezi nimi.
Den trvala a noc. Již všecky blesky
se unavily, všecky větry zkrotly
jen přesilou svých stálých útoků,
vše vlny stekly jako bubliny
a v tříšti prachu z jich rozbitých hor
se vznášel koráb velebný a tich
jak nebem Helios. V svá doupata
a v skrýše svoje couvla mořská božstva,
„Ty červy nahoře tam jistě chrání
sám Zeus,“ šeptala si – „nuž ať jedou,
po krátké přestávce a odpočinku
jim plavbu novou bouří osladíme!“
„Ne bouří!“ vpadl bohům do rady
kýs triton neúhledný, jemuž zloba
se rýsovala v hustém obočí
nad tvářemi do měchu vzdutými,
„té nebojí se, jak již dokázali,
já jiným bych je věnem překvapil!“
„Mluv, jakým?“ ptal se starý Proteus.
„Jen tichem vln a větrů bezvětřím!“
„Co bezvětřím? To čirý nerozum,
tož v klidné budou sedět pohodě
a baviti se v sladké nečinnosti...“
sbor bohů odpovídal se smíchem.
„Nu, nevím, nevím,“ vážně Proteus
zakýval hlavou, „za zkoušku to stojí!“
V ráz všecko ztajilo se až k dnu moře
Ó kterak první slunce po té bouři
Orfeus zlatou lyrou pozdravil!
Jak plavcům z dlaní zmdlených, mozolných
se drala sama vesla ztýraná!
Jak všickni dýchali ten čistý vzduch
a pili zlaté světlo, potopou
se na vše hrnoucí, vše ztápějící,
hřbet peřeje tak jako delfinův,
jenž elegantní moře tanečník
se před nimi mih, aby zel zas,
sta perlí vyhazuje chvostem svým!
Vše byla radost, něha, opojení
a závrať úspěchu, ti statní reci
si v náruč padali, se objímali
a s chvatem z podpalubí přivlečeny
již s vínem měchy, číše rozdány
a v třeskotu jich s hlasným Evoe!
loď plula křídlená slunci vstříc!
A v kruhu seděli a povídali
si staré báje pravěké jak svět
a sotva znamenali, loď že stojí
v tom nekonečném modrém prostoru
pod baldachynem nebes modrých též
a v žehu slunce, které sálalo
jak výheň rozdmýchaná. Veslaři
též hojně přihnuvše si usnuli
jak bohatýrů čackých většina.
Kdo nespal tvrdě, aspoň sladce snil
v dál upíraje blouznivý svůj zrak,
jak nedostupnou jakous vidinu
by stíhal v dálce, kde se světlo třáslo.
A bylo ticho, ticho nesmírné.
Pláň bezbřežná svých nezčeřila vln,
byl vítr, ba i vánek pohádkou,
vše spalo, ano tkvělo v slunci žhavém.
Od břehů vzdálených kdes bílý motýl
se vzduchem zatřepotal, jediná
to známka pohybu, do plachet bil
a zmizel krátce kdesi v modru vln,
jež bez hnutí na velké zrcadlo
se změnily z tyrkysu jediného,
kde rýhy nebylo ni trhliny,
jen jedna slitina jak démant čistá.
Když přešla z myslí vínem zchvácených
mha zpilosti, druh druhem začal třásti
a ptát se v žase: „Plujem?“ – „Nikoli,
my stojíme a bozi vědí sami,
jak dlouho již!“ V ráz plavcům veleno,
by pořádkem na lávky sedli zas
a vlny vesly tepali – však darmo,
jak těžkopádně dolů sjelo veslo,
jak zdržováno zdola rukou cizí,
tak výš je zvedala dlaň mozolná
a voda pouze jako velké perly,
však těžké přes ně těžce splývala
v hlať nehybnou jak stříbro ve azur.
A zatím slunce zvolna zapadalo.
Hvězd myriady vzešly modrým nebem
a očima, jež od věků víc vidí,
v zrak svítily těm čackým bohatýrům,
jak smály by se, jak tu pěkně tkví
loď jako zlatý bod v nesměrné dáli
a ku výsměchu hvězd – Ó sen to nebyl
ni pouhý smyslů přelud! Rekům našim
se zdálo, jakby z hloubi utajené
se ozývaly chechty, smích a škleby;
však přitom nehnula se ani vlna
ni vánek nezadul. Vše mrtvě stálo.
A teplo bylo. Omamnou sem vůní
břeh dýchal vzdálený. – Toť Kolchis! Kolchis!
Tam kvete hyacint a kvete jasmín
a v moři Krokosu se ztápí břehy –
a oni nemohou ni o píď dále
a Hóry nad nimi se zvolna vlekou,
dnes netančí, s očima přivřenýma
jim sypou v oči písek snů a vidin
a jim se zdá, že s hvězd to zlatý písek
jim padá na víčka, jež tíží k smrti.
A opět blednou hvězdy. Z růžných mráčků
se zvedá zora. Za ní neúprosné
se valí slunce zase – a loď stojí
a nepohne se vánek ani vlna.
Žert přešel hrdinům již, z břehů vůně
je zmámily a spánek neposilnil,
jak mouchy klesali kol stožáru,
číš nedopitou v ruce ochablé,
jen matně dívali se kolem sebe
jak tupí v polosnu a viděli
jen moře, moře, moře nepohnuté
a nepohnuté nebe, nebe, nebe
a děsnou tiš – cítili hrůzu prázdna.
V té chvíli jediný měl sílu ze všech,
to božský Orfeus. Vstříc vyšel slunci,
jež v purpuru se klidně pozvedalo
vstříc lodi jejich jako velké božství,
své prsty v struny zabořil a zpíval:
„Bouř dejte, bozi, kteří v mramorových
Olympu síních u pohárů plných
v náš díváte se klid, bouř dejte, bozi!
Neb nejhorší jest z všeho bezvětří.
Bouř dejte, bozi, bouř je žití tepna,
tou k cíli letí se, bouř dejte, bozi!
Já, pěvec váš, znám také bezvětří
a vím, že lze je rovnat pouze smrti.
To nejhorší, co duši myslící
můž zchvátit, bezvětří je úplné.
Ten slunný klid se rovná Erebu,
však nemá ani jeho hrůz a vznětu.
Bouř dejte, bozi! Všichni ptáci srdce
když oněmí, co počít sobě mám?
Ať vichr duje, vlna burácí,
chci aspoň něco, pohyb jest již zvuk
a zvuk je životem. Bouř dejte, bozi!
A jestli zmar má všech tu koncem být,
je lepší v bouři nežli v bezvětří!“
Tak zpíval. V mnohohlasné struny bil
z všech sil a z tepů jeho zdálo se,
že vtéká nový život v mrtvou směs.
A jak se těžká slza, stojíc v oku
jen zvolna s víček krade, těžká loď
se náhle hnula – hlubý oddech všech
jak se srdce by kámen spad všem v ráz,
a jeli mírným vánkem kolébáni,
však cítili, že jeli konečně...