II. Bylo v rodné síni

Bylo v rodné síni

po skrovničkém stole;

sprovodil’s mne z domu

přes zahradu v pole.

Mimo táhlý rybník

luhem na silnici,

pohleděl jsi na mne,

pohladil mne v líci.

Sklopil’s hlavu, vzdychl,

ticho bylo zase,

jenom velká slza

leskla se Ti v řase.

Ach, v té jedné slze

tolik smutku bylo,

že mi to až v hlavě

bouří zavířilo.

Jí jsi řekl všecko –

vrátil’s se a zašel,

a já místo v lese

ku pláči si zašel.

Do mechu jsem padl,

hrozné chvíle tuše –

loučilyť se na vždy

naše družné duše. –