II. Chlapec jako bludné dítě

Chlapec jako bludné dítě

z kolébky své vyklopen

zapomněl své milé hračky,

zapomněl na dětství sen.

Temné mračno srdce krylo

a než se zas probudilo,

byl ti, dívko, odcizen.

Rozloučili naše duše,

polámali hračky nám,

přece dosavad si s tajnou

péčí na tě zpomínám.

Pozoruji tiše skrytý

nitra tvého vzácné city –

dovol, ať jim požehnám.

Ach, že nelze tobě blíže

alespoň ti bratrem být!

poznala bys, že nás víže

přec jen božský, jeden cit.

Poznala bys, družko moje,

že od mého srdce tvoje

neměli snad odloučit.