II. Cid se loučí.

„Poslušen jsem soudu zlému,

ač se cítím viny prost,

poroučení sluší králi,

vasalovi poslušnost.

Kéž se zlíbí svaté Panně,

býti vaše věrná stráže,

byste meče nepostrádal

mého, ani mojí páže.

Líto mi, že myslíte si,

že jsem křivdit mohl vám,

vím však, šlechetných že srdce

závistníků zkalí klam.

Čas dokáže vám, že to houf je žen,

a jediný muž já, Rodrigo jen.

Tato čacká šlechty rota,

po vašem jež boku jídá,

v paláci jen pletichami

radí vám a odpovídá.

Proč nestála u vás, pane,

když vás v zajetí vrah vzal,

a já s mečem svým jich třináct

a vás k tomu vysekal?

Ovšem s uzdou popuštěnou

na útěk se dali prudce,

k boji jazyky že mají,

dokázali, ne však ruce.

Čas dokáže vám, že to houf je žen,

a jediný muž já, Rodrigo jen.

Pomněte, Alfonse králi,

co vám hodlám povědět,

vy pln hněvu jste, já klidu,

mstitel vy, já psanec klet.

Svatý Petr věz to s Pavlem,

s vůlí boží svoje many,

přísahám to, v děsné boje

povedu teď na pohany,

zvítězím-li, jejich zboží,

hrady, statky, vojska šik,

vše chci složiti vám k nohám,

za vyhnanství toto v dík!

Čas dokáže vám, že to houf je žen,

a jediný muž já, Rodrigo jen.“