II. CO VÍM.

„Vím, že nic nevím“... Ó já jedno vím

a slovo filosofa jest mi dým;

já jistě vím, že jeden profil bílý

se v této noční chvíli ke mně chýlí

a chytá péro mé, můj stihá rým,

to vím!

„Vím, že nic nevím“... Venku vichřice

a chlad a noc, že samy stálice

se třesou, slzy, v černé noci oku;

leč jedna duše, na rtech moji sloku,

můj obraz před sebou, že zírá k nim,

to vím!

„Vím, že nic nevím“... Umru jednou tak,

v nic skanu pápěr, dým a pustý vrak...

dnes, zítra, jednou... pozděj neb dřív jistě,

že jedna bytost se mnou v každém místě

své kroky mroucí připne vždycky k mým,

to vím!