II. Den k spaní lehal větví pod záclony.

Den k spaní lehal větví pod záclony.

Dol prosyt modrým v šer tuhnoucím prachem,

chlad' západ oblak rozčeřeným nachem,

noc do vlasů si brala hvězdné spony.

Jen všedním dojmem vnímám zjevy ony.

V tom bratr smutek prudkým ramen vzmachem

mně na hruď klesl, – co s tím počít brachem? –

když z dolu slyším žalující stony.

Hlas čistý zapěl:... zahučaly lesy...

V šer píseň stýskavá se rozeběhla,

až do krve se dere houštím kdesi.

Jak nalomený trn mi v srdce vniká

a bolavě mě ostružinou šlehla,

že mladost má s ní tajně lká a vzlyká.