II. Den k večeru se nachýlil,

Den k večeru se nachýlil,

mne chladný vánek políbil

na rozpálené čelo,

vlak v ozářeném nádraží

už prudkou jízdu zaráží,

proč, srdce, jsi se chvělo?

My jedem poštou do polí,

kde výstražné bdí topoly,

blíž k otcovskému domu,

v tom zaprášeném truhlíku

pár očí, žhavých uhlíků,

mně svítilo jen k tomu.

Má sousedka ni nedutá,

neb pošta jako kajuta

kdes na Baltu se houpá,

a překousnout si jazyk snad,

to nemá ani básník rád,

jsou protož ústa skoupá.

Ó město, cíli cesty mé,

v zdech tvojich člověk prodříme

tak zvané lidské žití,

ó býti tady hodnostou

je nemožností naprostou

těm, v žilách krev kdo cítí.

Dva tábory jsou dívek zde,

z nich s učitelem jeden jde

a s kaplanem zas druhý,

pro drobečky se nahýbat,

kde který při tom na zem pad,

na to je hřbet můj tuhý!

Mne přešel zájem lyrický

pro toto město na vždycky,

a zatnou se mně pěsti,

když jeden strom mně šumí vstříc,

jenž přísah slyšel na tisíc,

a viděl moje štěstí...

Ty chvíle sladkých zázraků

mně svítí v pozdním soumraku,

až k slzám v oči pálí, –

vztek při tom bouří v ňadru mém,

že v šematismu vojenském

své našla’s ideály...

Psi zaštěkali na dvoře

a na ztemnělém obzoře

mně okna světlá kynou,

až před domem vůz zastaví,

ven vyjdou známé postavy

pod lípu, v letě stinnou.

Vám, slečno, dávám adieu,

snad profil Váš se zaryje

na týden v moji duši,

vy zívejte neb smějte se,

než srdce z vás vůz vytřese,

já pryč jdu, jak se sluší!

A kamna až se rozhřejí,

mé nitro čajem zalejí

dvě ruce starostlivé,

až usnu v peřin oblakách,

já s milenkou zas půjdu v snách

po zahradě, jak dříve...