II. DLE KNIHY RUTH.

Ty sladká idyllo, již prožila kdys Ruth,

jak líbezná jsi v bojů řev a hřmění,

vždyť nesměl zahynouti z Jesse prut,

jak slunce plálo v nejkrasší čas denní, –

ty sladká idyllo!

Kmet přišel na pole a v sladkém roztoužení

zřel květinu; byl divně v srdci hnut,

mha v oči padla, v údy sladké chvění.

Jak pro oba zde nemít pochopení?

Jak odsuzovat starce sladký blud,

jak dívky žhoucích citů překypění!

Hvězd závojem zřel Jahve sám k nim tknut...

Ty sladká idyllo!