II. DO ŽIVOTA.

Šel krajem Lubor, krajem divukrásným,

neb místo vichrů dul v něm pouze zpěv,

zpěv pastýřů, již na zelených horách

hlídali stáda svá a chaty své,

a jejich zpěv, jenž s ptactva zpěvem byl se spojil,

ten zdál se, jak by srdce k srdci láskou pojil.

Na polích oráčové těžkým rádlem

do hloubi srdce země vrývali

a v lůno její kladli símě mrtvé,

jak v lůno ženy, by z něj život zkvet.

A Lubor zřel, jak v mozolech a v tváři potu

jest ve chléb denní měnit země černou hmotu.

A na lukách, zde opět dívky mladé

sekaly první trávu, první květ,

a na rtech chvěly se jim písně lásky,

a rtů kol chvěl se úsměv spanilý,

že zdálo se, když den se v západ klonil,

jako by zpěv jich večerem dál zvonil.

Před chatami si veské děti hrály

a jako hrdličky se líbaly

za zvuku písně skočné, písně jasné;

pak spustily se ve křepčivý rej.

Kol matky z hlubin duší svých se smály,

až mnohé v očích velké slze stály.

A neděle když do chat skromných vešla,

tu rozložil se ve všech srdcích mír,

neb modlitba se ze všech niter nesla

jak labuť k výsotám, ve hvězdnou říš.

A děd ten vnuku hlásal slávu zašlé doby,

již činy hrdinné a boj za pravdu zdobí.

Jen chasa bujná, s rozvlánými city,

ta šla si mládí tancem osladit.

Jaký to rej! Ňadro se tulí k ňadru,

na kyprý ret se klade opět ret,

ba zdá se, jak ten nápěv písně vírné

by srdce tíži měnil v city smírné...

Pak všecko utichlo a kleslo ve sny,

jen hřbitov s hůrky zdál se zírat v noc.

Mír vůkolní byl rušen vanem nočním,

pod jehož dechem chvěl se mnohý kříž

a mnohá vrba smuteční, jež stála osamělá...

Noc vládla všemu – luna prohlížela mračna ztmělá.

Na všechno to pozíral Lubor smutně,

pozíral vážně okem badavým

a první pojmy o žití si tvořil. –

Oh, jaká bouře, jaký nepokoj

v té duši, která prvně začne sníti

o Bohu, žití, lásce, kterouž srdce cítí!...

Na nebi slunce jako hora stálo,

jak hora obestřená září plamennou,

a jeho zlaté paprsky se zdály

ohřívat zlaté ňadro všemíra,

jak ňadro matky hřeje vetché dítě,

když sen je pojme ve své čarné sítě.

Tlum věží nebetyčných v dálce pnul se,

jak hory černé pnou se k oblakům,

a v dálku široširou rozesílal

posvátný hlomoz zvonů velebných,

jež v zlatých báních vířivě se chvěly

a jako moře slavný chorál hřměly.

Ke bránám města tohoto, jež hrdě

sto hlav svých ku obloze věžilo,

zamířil Lubor krokem svým a myslí. –

Ó, jaké city, jaké myšlénky

mu chvěly jeho duší rozervanou,

když zvolal: „Sny mé v tobě nechť se skutkem stanou!“

Pak vešel krokem klidným v nitro jeho,

leč věstila tvář jeho duše boj;

neb v městě tom měl štěstí svoje hledat,

měl v činy změnit všechny touhy své,

měl žít a měl v něm o životě bádat

a z mrtvých bolů písně vzletné spřádat!

Aj, žasnul Lubor nad tou řadou domů,

nad mohutností chrámů gotických,

po kterýchž se již tolik bouří neslo,

co po hvězdách kdy mračen plynulo,

aj, žasnul nad tou slávou zašlých časů,

i obdivoval Prahu – zkamenělou krásu!

A bloudil Lubor ve dne, bloudil v nocích,

jak bloudí háji bledé luny stín,

zpytuje tváře davu, kterýž kolem

se valil jako vlny ropotné,

než místo blaha uzřel bolesť v líci,

a místo míru v duši shledal city hřmící.

A teprve, když slunce v západ kleslo,

a úmrak vrhal na vše černý stín,

pak Lubor bral se ve svůj skromný domov,

ne aby ve sny kles’, leč dál by bděl,

by ony dojmy, které prach skyt’ denní,

v posvátné písně zaměnilo noční snění...

Byl v městě velký svátek. Zvony zněly

tak slavně jako hlas nebeských trub,

a lidí davy vlnami se nesly

k nádherné budově, z jíž báně zář’

se rozlévala do všech konců zlatá,

jak od ranního slunce záře svatá.

Byl chrám to, jaký nebyl viděn nikdy,

neb lidský duch jej místo kamenů

ze srdcí zbudoval a místo vápna

krev vlastní do základů jeho vlil,

a místo báně do nebes se pnoucí

jej sklenul národa duch nadšený a vroucí!

I Lubor bral se k jeho branám svatým

a uzřev je, svůj zvedl k nebi hled

a žehnal věkům, žehnal mrtvým dobám,

jež z hrobů zašlých k žití povstaly,

by probudily národ spící ze sna

a sňaly s jeho rukou pouta otrocká a těsná!...

Pak vstoupil do vnitř svatyně té velké:

ó jaká nádhera a kouzlo kol!

Co mladých žen a mládím žhoucích zrakův,

co květů, růží, sladké vůně kol!

Ba vše se zdálo býti jedno snění,

jež prostou skutečnost v čar luzných bájí mění.

V té chvíli ztichlo vše, jak v sny by kleslo,

a tichem započaly housle lkát

tak přesladce, jak láska v lidském srdci.

A v tóny ty se mísil fléten zvuk,

a šum té písně dýchal jak šum v máji,

když jarní květy rozvíjí se v háji.

V té započaly harfy lehce vzdychat,

a cellům rval se z hloubi žalný sten,

a viol hlas jak potok počal šumět,

a hoboj hlasem děcka jal se smát...

A chrámem celým dulo jedno chvění,

jak vichr na vodách když vlny zpění.

Leč po té lesnic zvuk jak v dálce zavzněl

a oznamoval příchod velkých trub.

I počly bubny jako nebe bouřit

a tuby počly mrazným vichrem vát,

že zdálo se, jako by bouře burná

vše zahalila ve mračna svá chmurná.

A housle lkaly jako v bouři duše,

a fléten tón se chvěl jak pláčem ret,

a trouby řvaly jako mračna v bouři,

ba nápěv ten tak vlniti se zdál,

jak v lidské duši cit se bouřně vlní,

když touhy vysněné se srdci nevyplní...

Již vypustily trouby slední vzdechy,

i bubny ztichly jako srdce tluk,

a houslí šumy mizely jak mládí,

a viol dech se ztrácel jako sen...

Pak ještě jeden záchvěv posledního tónu,

a ztichlo vše, jak hrana pohřebního zvonu.

Mdlé zachvění pak chrámem ozvalo se,

a opona jak oblak stříbrný

se nesla tiše do oblačných výšin.

Na jevišti se zjevil luzný svět:

Svět lesů, hájův, jež se táhly v taje věčna,

jak člověk myslí často v říši nekonečna.

Z pozadí hájů těch sbor vystupoval postav:

Zpívaly jedny, druhé smutnily,

a jiné láskou k sobě lnuly vroucí

a jiné dmychaly v své duši hněv.

A takým proudem hra se dále brala,

že životem se opravdovým zdála.

Než chýlilo se rychle ku závěru:

Na scéně lidí dav se množit zdál,

jenž na znamení bratrství a smíru

zahřímal píseň, píseň vítěznou,

jež nápěvem svým jarní bouří hřměla

a jako oběť Abelova do oblačna spěla.

Pak klesla opona jak zlatem tkaný mrak,

a chrámem chvěla bouře potlesku...

Po té se zástup k hlavní bráně hrnul.

Přemnozí s velkou slzou v oku šli,

a mnozí na rtu s úsměvem se brali,

a jiným z nitra hluboké se vzdechy draly.

Jen Lubor zůstal dále na svém místě,

jak v myšlénky by velké ponořen,

zíraje klidně na ty davy valné,

jež kolem spěly jako mračen tlum,

a v každou tvář své tmavé oko vnořil,

by o lidském si srdci první pojmy tvořil.

A co tak zorem svým dav stíhal valný,

postavy lepotvárné postřeh’ stín,

jíž krása závodila s krásou jara:

Byl zjev to dívky, dívky ztepilé,

jíž hled na Luborovi krátce stanul,

že ruměnec na jeho tváři vzplanul.

A nežli Lubor procit’ z překvapení,

již prchla ona jako čarný sen.

I marně bylo za ní ruce pnouti,

a marně tišit v nitru citů vír,

neb její hled zdál propastí se býti,

z níž není východu, když srdce v ní se sřítí.

I kráčel Lubor se svou smutnou duší

po chodbách těch jak jasné noci stín.

Kol poklid byl, neb lidí dav již zmizel.

Než popatři! Na hlavním schodišti,

ve stínu sloupoví, se bytost’ tmíti zdála,

do dlaní majíc hlavu složenu, a trpce lkala.

Stát zůstal Lubor u bytosti této

a ruku svou na rámě vloživ jí

jal ptát se, proč že lká a proč že smutní,

a co jí na dně nitra hloubi hřmí?

A ptal se, jaký žal jí duši svírá,

zda lásky cit tam pučí, neb cit lásky zmírá?!...

A bytosť ta když dumnou hlavu zdvihla,

spatřiti bylo jinochovu tvář:

V očích mu slze jako rosa stály,

a rtové se mu chvěli jako květ,

a z nitra jeho tato slova vála:

„Má duše láskou pro Umění vzplála!“

Při slovech těch se zachvěl Lubor všechen,

a zimničně se chopiv ruky druhovy,

jal volat se: „I duše moje láskou vzplála

a cíl můj, pouť má k branám Uměn jest.

Nuž přítel’s můj, vem’ hrdě kříž svých bolů,

a dej mi ruku svou a půjdem k slávě spolu!...“

Noc byla lunná, hvězdy jasně plály,

a vůkol vládnul velký mír a klid.

Tu oba kráčeli tím svatým tichem

a předli svoje touhy, svoje sny,

a všechny taje, mysl svojí vřelou

si otevřeli s čistou duší celou...