II. Drahá,

Drahá,

ve svatém rytmu hvězd, jež nad mou se klenuly hlavou,

v meteorů zářivém svitu, jež vrhaly pozdravy sobě,

ve věčném míru a bouři, jež neslyšně jásavou slávou

z nekonečna v nekonečno mířily,

z propastí k propastem vířily,

v nadšení sladkém, jež chladivě žhoucí rukou na čelo básníku sahá –

zpíval jsem tobě...

Zpíval o květině útlé, jež na stonku chvěje se jemném,

– kolem mne voněly rozkvetlé iridy temnem; –

zpíval o sladké vůni tvých dlouhých, rozpuštěných vlasů,

– z dalekých polí ke mně vlála zemská vůně vlnících se klasů; –

zpíval o modrém, tázavém oku, jež sní pod obočí obloukem triumfálným,

– hleděl jsem ku hvězdám dálným; –

zpíval o věčnosti lásky, o mládí, o písních a vznětech,

– šíleně opojný sen vzbudil se v jabloňových květech; –

zpíval o průzračné duši, jež sní na tvých dětských retech,

zpíval o lásce, jež umíra zrozením a rodí se v hrobě,

zpíval o červnových nocích, – nikdy tak měsíc zářivě neplá, –

zpíval jsem tobě,

jak jsi tak sladká, tak tichá, tak teplá...

Uzřel jsem náhle,

jak v nitru mém, jež bylo pusté, mrtvé a zprahlé,

budí se hvězdných sonat líbezně zpěvný sen,

uzřel jsem, jak se za letu rudých meteorů

zdvihá věčný, věčný den,

zřel jsem velkou, skřivanů písní slavenou zoru,

jak se vzhůru řítí v světy bezedné:

Den jsem uzřel – tebe, drahá – tebe spatřil: Paní Dne!