II. Drahý bratře! lev ti bude věčně vděčným,

Drahý bratře! lev ti bude věčně vděčným,

žes ty trny vyrval z nitra jeho;

že jsi poznal, zkojil ducha mého,

a zahojil rány balzámem srdečným.

Za to, žes mým tužbám porozuměl věčným,

dal bych ti hned půlku srdce svého,

dal i druhou – lačný-lis mrtvého –

k bolným obětem však – vím to – žes netečným.

Vášní pán a rek v jich krocení

poznal’s tu mou lásku velkou, svatou

odkryl’s jiskru světovládcem zňatou.

Nuž měj za to díky bratra, druha svého! –

I vám odpouštím již, vrazi srdce mého,

jenž jste krví ran mých zbrocení.