II. Dryada.

Spjata pro vždy v stromů kůru

obracím zrak marně výš

ku azuru, v nebes chmuru

i v hvězd vrchovatou číš,

na sasanky bílý květ,

jenž mi vyrost u nohou,

na vlaštovek hbitý let

letící v dál oblohou.

Nemohu v před, nemohu zpět –

Politujte ubohou!

Slunce žár leh na skaliska,

zlatem hoří čilimník,

starý Pan na fletnu píská,

nymfu Silen v náruč stiská,

Diany hřmí honba blízká,

smích i výkřik ke mně vnik,

čím pastýř výská, čím pramen tryská,

čím se chvějí třasaviska,

všecko slyším, o všem vím,

datla poklep, kosa rým –

břečtan se mi v nohy vplet,

stromu dutina můj svět,

nemohu v před, nemohu zpět...

Politujte ubohou!

Básníku, jenž kráčíš kolem

a vše chápeš a vše víš,

s lidskou slastí, s lidským bolem

zlý můj osud pochopíš!

Zadumán, v sny ztracen tichý

poznáš obraz vlastní Psychy;

věčně jata,

kruhy spjata

dál by chtěla pryč a výš,

ale křídla nemohou;

stesk zní v prázdno oblohou

a zpět k zemi

směry všemi,

politujte ubohou!

Řekneš: „Sestro má!“ v svém zpěvu

a já odvet, v srdci méně hněvu –

Politujte ubohou!