II. Dubnové nálady.

Stanice maličká. Ji rychlík stranou nechal

jak stromek u cesty a divoko dál spěchal,

že lidé na poli se smáli: Hrome, to je let!

– byl v duchu každý rád, že narovnal si hřbet –

a vozka na cestě div koně krotit stačí;

však Dr. Dobrovský jak z perspektivy ptačí

dál do let zašlých zří, okřívá každý oud.

Bych tlumočil to vám, zas račte poslechnout.

Rok právě uplynul, co Pavel s myslí zdravou

si odbyl kolleje i vojnu nekrvavou.

Ba vskutku odbyl si. Vám důkaz může dát

i krejčí, knihkupec a slavný rektorát.

On u všech zmeškal si – svět říká tomu prosa –

tam saldo potvrdit a tu zas rigorosa.

Byl doktorem sic zván, což na tom tituli!

Toť tolik, jak když tenor zpívá fistulí.

Též odbyl výborstva a odtančil si plesy

– co návštěv u každé měl lady patronessy! –

i deputace vše už sobě odchodil,

na zvučné depeše pár zlatek vyhodil

a na adressy též a vavřínové věnce

tu nové zpěvačce, tam k rakvi pro vlastence,

tu jubilantovi, jichž někdy jako hub

snad z půdy probouzí ten děsný hlahol trub;

a schůze slavnostní a slávozvučné toasty,

zvlášť jestli vznášely se na slovanské hosty,

a pití na bratrství a po něm hubičky

a po nich okurky a slané rybičky –

to tam vše bylo v ráz, a tam ta šumná změna,

a Pavlův součet zněl, zněl: pěna, pěna, pěna.

Div sám, že uvěřil, že pravda všechno jest,

co teď se stalo s ním, jak starých nechal cest.

On, dřív tak rozběhán a cizí k vnitřní tužbě,

víc oddán schůzím jen i k seladonské službě,

k níž zvou ho příkopy a koncert, divadlo –

jsouť lože, balkóny rozkošné lakadlo,

zvlášť zří-li s jeviště k vám šminkovaná Musa

a místo Apolla spíš Medusina hrůza –

teď začal vcházet v klid, tak náhle přespříliš,

a s klidem duma šla a úvah celá tíž.

A Pavel Dobrovský teď začal vážně soudit,

tíž cítit rozdílu v těch slůvkách: svítit – čoudit.

Toť arci směšno vám. Však Pavlův mladý duch

se zvolna rozvíjel, jak z mlhy jarní vzduch;

on spíše dovedl, co v čem je pravdy, cítit,

a z citu zdravého mu rozum počal svítit.

I rozbřeskovalo se mu, a otázky

jak drobní komáři za letní procházky

se na něj hrnuly a štípaly ho krutě;

co první usmrtil, už druhá štípe chutě.

„Zda pravá mladost to, jak’s o ní kdysi snil?

Toť jarní myslí proud, jejž byl’s si vybásnil?“

Tak každá bzučí mu, an s delší jaksi tváří

zahrabán ve spisech teď píše v kanceláři.

Kam probůh poděly se jeho vidiny?

Ted jeho pružinou jsou rázné hodiny.

Ba hrozné hodiny. Jich neúprosný ťukot

mu v srdci probouzí tak úzkostlivý tlukot,

jak by těch vteřin zvuk, jenž plaše ulítal,

mu v temné předtuše číms hrozil, vyčítal.

Už plna toho hruď... On právě ještě leží

a protahuje se. V tom ke dveřím kdos běží

a ťuká poťouchle a ťuká... Kdo to as?

Snad krejčí? Švec? V ten čas? A jaký divný hlas!

Ač cizí, známý přec! A vytrvale ťuká...

– Jen ať si ťuká! Však mu brzo strne ruka!

Než brzy nebyl hlas už nepovědomý,

a Pavel skrčil se, neb poznal – Svědomí.

A kůže naběhla mu po všem těle husí,

již postel tlačí ho a pokrývka ho dusí,

a řada zašlých let tu stojí výsměšně

jak řada sklepníků, již k ránu pospěšně

tvé shrábli peníze a v rozběhaném ryku

div že ti pomohou teď ještě do svrchníku.

I znovu počítá, však výsledek je týž;

jen „pěna, pěna!“ zní to – pravý věru kříž!

Jakási tesknota v něm náhlá prudko vzniká,

jí srdce plno jest, jež poplašeně tiká

a nedůvěřivo se chví, tak nevrlé,

a klidno bývalo přec dřív, či otrlé?

Jaká to prázdnota v něm zeje teď až k pláči,

tak plna dusnoty a jako žernov tlačí!

Jen cosi plazí se v ní jako rmut a kal;

to v duši ozývá se stud a hněv a žal.

Bezděky vzpomínka se prodírá mu k duši

a jasnou radostí mu prsa svírá, kruší –

vzpomínka oněch let, mu dvacet bylo let,

kdy spěchal ku Praze, v níž vykouzlil si svět,

kdy duše vzlétala jak sokol jasnobílý,

ven, ven se tlačila jak vesna plná síly.

Jak frkot koníků a chichot rolniček,

když sáně přeletí jen kolem vesniček,

že lidé před vrata a k oknům hned se derou

a propukají ve smích: Což je čerti berou? –

tak mladá vzpomínka ta letí vesele;

však Pavel vyhýbá se jí dnes nesměle.

– Šel’s na vysoký štít, bys rozhledem se blažil,

a v krčmě v úpatí jsi v kartách čas ten zažil...

Vlak projel Švýcarskem tvých junných, mladých let,

tys prospal ve vlaku ten krásný svět a vzlet...

Teď na vždy rozloučí se s tebou svět ten čárný,

a život uvede tě, brachu, do továrny...

Tak mluvíc svědomí jak lékař sedělo,

host klidný u lože, a přísně hledělo

v tvář pacientovi, jenž nehnul sebou ani.

– No, zda v tom smysl jest, tak sám si kazit spaní!

Už čas je tu, bys sám se zpytoval a ved’,

sám ovšem, nejsi-li též z rodu bab a sket.

A z venku doléhá sem hlomoz, temně hlučí

a Pavla burcuje a nepokojem mučí:

to buben světa hřmí, to buben žití hřmí

a vše, co mladé, láká na komedii...

A Pavel v posteli jak ležel hněvem jatý,

své různě uviděl tu rozházené šaty:

frak visel na židli, a na stole stál klak,

a na něm kravatu zahlédl Pavlův zrak,

však na zem špinavé dvě padly rukavičky

a zrovna k lakýrkám, jež ostré měly špičky.

Tak protivno mu vše, že bez vší dobírky

byl by to oknem poslal, zvlášť ty lakýrky,

v nichž řadu večerů teď viděl plát a zářit

a sebe s druhými se „duchaplně“ tvářit.

Ač směšna prohlídka ta, v Pavlu plodí vztek:

– Ba ano, ano – dí – to vše lesk lakýrek! –

I skočil s postele pln nevole a chvatu,

jak rovnou cestou chtěl by zajet k doktorátu.

No, zatím nezajel, než chodil sem a tam

tichoučkou světnicí svým oddán trampotám.

V plášť starý zahalil se jako do županu,

však v žádnou myšlénky mu nechtí letět stranu,

tak těsný obzor mu, a volnost dá jen jas.

Z ulice hlomoz zní a cupot, sterý hlas...

V ramenou, ve hlavě a v prsou, ve všem těle

vír síly ucítil se prodírati směle

a s bezohlednou vříti v žilách prudkostí

a s jakous závratnou až při tom sladkostí,

že bolest budila se v něm a propukala,

jak by tam u dveří mu mladost zaplakala.

A zas s tou bolestí se rodí stud a hněv:

„Kde mladost tvá? Kde vzlet a plamenná tvá krev?

Kde nadšení, jež sluncem tvým se tobě zdálo

a v trudu netrudu zrak ohněm zalévalo?

Kam život postavil jsi sobě potají?

Čím žijí stěny tvé a čím ti dýchají?

Strop tvojí světničky, mluv, jaké nosí hvězdy?

A jaké světlušky, rci, mívají tam sjezdy?

A světlo duše tvé – či dostačí ti čmoud?“

tak Pavel staré sny teď musí vyslechnout.

„Kde mladá síla tvá, jíž lze, bys hydry drtil?“

a mlčky přechází a nejradš by se škrtil.

„Kde ony jiskry, vzněty, sladké rozruchy,

bez nichž o pravém štěstí není potuchy;

jež ničím nezaplatíš, ničím nezakoupíš

a nikde nenajdeš ni mocí neuloupíš?“...

V tom služka vrazila – aj, děvče jako květ,

z těch zpěvavých, kol nichž se v tanci točí svět,

jež budou v stodole a v kůlně, na strnisku

hned tančit rejdovák a skočnou v prudkém trysku.

Nu, šťastné stvoření. A měla galána

– co nechce náhoda – Pavlova krajana.

A proto byl „pan doktor“ v lásce u ní za to,

a jeho boty vždy se leskly jako zlato.

Ta tedy vrazila: – Chce již pan doktor jíst?

A tuhle listonoš jim přines’ jakýs list.

A lístek na stůl vlít’ a se stolu pad’ na zem,

pak Mařka zmizela, a dvéře bouchly rázem.

To ženská byla řeč, že Pavel dlouho spal.

Však ani nemukl a mlčky lístek vzal.

To list byl z domova, psán těžkou, starou rukou,

jíž cep je nad péro, a péro vždycky mukou.

Jak granátníků šik ta všechna písmena

svou vystrkují hruď a těžká ramena,

a třeba kolena se stářím už už třesou,

tož plece hranaté přec pyšně hlavu nesou,

že peří chocholu div nevlá z listu ven –

že list tak dlouhý jest, tím Pavel udiven.

To ruka otcova – zří – na tom listě leží,

a hory dýchají mu z něho hrudí svěží.

„Milý synu! Víme dobře,

jak si tam v té Praze myslíš,

že my tady pod horama

ani tebe nevzpomenem.

To na mysl nepřipouštěj!

Jediné je, co tu vadí,

že ty ruce už jsou k tomu

neobratny. No, však nikam

na odiv to neponeseš.

Že jsi zdráv, to nade všecko.

S naším zdravím tak tu pořád

jednako jsme. Což je platno,

rok za rokem ubíhá jen,

a dobrého na čekání

naděje tak velké není.

Víme, co jsme přečkali už,

ale Bůh ví, co nás čeká.

Šedivíme co den více;

matka – ta je skoro bílá.

To tak první snížek padá:

nejdřív jenom hlavu zbílí,

až pomalu zaobalí

celé tělo v bílý rubáš.

Jen když také duše čista,

pak už oči usnou lehko.

Kéž ty sám je zatlačíš nám!

Ale dříve chceme viděť

tvoje štěstí, milý synu,

ono štěstí, za něž jsme se

modlívali u kolébky,

když v ní spával’s jako hvězda

nebo křičel jako špaček.

Těšíme se leda tebou.

A taky ti, synu, přejem,

ve zdraví a štěstí abys

prožil opět rok ten nový.

Však velice k dobrému to

nechystá se. U nás pořád

plno křiku je a zhuku

s vojnou; už prý kolik nocí

železnice vozí děla

na hranici kamsi ruskou –

dělníci s tím přišli z dráhy.

Zdá se mi to všecko smutné.

Kam se pohneš, musíš platiť,

k tomu s bídou taky pýcha

tlačí se už k nám až do hor,

a s ní větší útisk chudých.

Dobře řekla stará Sovka:

,Chudí lidé nejchutnější:

pán vyssaje pot i krev z nich.‘

Ale soused Dolák mrknul:

,Nechte, tetko, takých řečí,

ať nepřijde pro vás četník!‘

– ,Ať jen přijde!‘ ona na to,

,Však jsem vdova jako mandle!‘

a má chudák sedm křížků.

A taky prý po hospodách

lidé už se rozlízají

poslouchať, co kde se mluví,

a donášeť to vše k soudům.

Nevěřím já, že by se přec

taková psí slota líhla.

Bůh rač chrániť všeho zlého! –

A taky ti musím napsať,

co jsme tady uslyšeli:

že prý, šelmo, máš tam děvče.

,Povídám vám: Anděl z nebe!‘

řekl kdosi – byl však mlaďoch.

Matka už je samý zmatek.

,Je-li anděl, nemá krve –‘

já mu na to, dobře věda,

jak to myslí. Vol jen dobře!“

Tu Pavel usmál se; byl smích to samolibý,

na nějž hned rozum spěchá s pokličkou „ach, kdyby“,

„Ký šotek do ucha jim tohle nasadil?

Přec dosud nemožno, by to kdo vyzradil?

To starý zajisté jen klep a omyl bude.“

A zvědav četl dál, jak dál ta nota hude.

„Víš přec: dvakrát voliť nelze.

Čteš-li věrnost v jejích očích,

cítíš-li, jak do nich hledíš,

že ti srdce přelévá se

do jejího, a že ona

s větší láskou je vždy tišší,

bázlivější, oddanější,

vidíš-li, že čím tě dél zná,

tím se častěj’ uzardívá:

milý synu, šťastně volil’s.

Ženy, synu, jsou jak květy:

jedny jsou jen květy hluché,

krásné mnohdy, nesytí však;

ty však taký květ si hledej,

co slibuje plod též libý,

který těší a též sytí,

když dosáhne zralosti své.

Není, brachu, život hračkou.

Proto také dobře rozvaž!

Řeklo-li ti srdce ,ano‘,

matka dala požehnání;

třeba však jíť ještě k otci,

zda to také rozum schválí.

Milý Pavle! My ti radiť

můžeme, ne rozkazovať.

Ať jsme svoji, dělí nás přec

neúprosný svět a život,

a nemůže býť to jinak.

Do daleka zašel’s od nás

a chceš letěť do vysoka.

Třeba tomu nerozumím,

těší mě to. Mladé mysli

křídla patří; dost je toho,

o berlách-li stará chodí.

Ale při tom myslívám si:

Ozářil-li tě duch svatý,

užij toho daru světla,

hledej jiným cestu přímou,

kterak zlepšiť tento život.

Není-li té moci v knihách,

líp by bylo, abys zůstal

doma u nás pod horama.

Nechci, aby strom byl zkácen

na ložisko zhýralovo,

třeba zlatem vykládané;

líp je jemu stromem zůstať.

To však tebe netýká se.“

Jak dál chtěl Pavel číst, tu poznal v písmě změnu

a dojat hluboce hned měl ji vyloženu.

Ze list psán na dvakrát, toť hlasný důkaz byl,

že otec na velkou jej váhu položil.

Pět velkých stran – a vše tak s velkou psáno péčí,

jež líbá s výčitkou, zří mlčky něžnou řečí.

Rád otec nepsával, byl klidně úsečný,

a měl-li psáti už, v den psával svátečný.

Ten nádech svátečný dnes Pavel zvláště cítil,

jak pln ho rodný dům, kam stesk se kradmo řítil

a zticha zamlklost šla s ním; byl Pavel jist,

že jizbu, kuchyň, dvůr – vše tísní tento list.

„Povídá nám taky srdce:

i když změníš stav svůj na vždy,

k nám že vždycky nezměněný

vraceti se budeš domů,

a světnička naše prostá

zalíbí se i tvé ženě.

Ostatně nač to tu píšu,

když to všecko, pravda, dávno

rozumí se samo sebou?

Nebude to taky zítra.

Co to píšu, do kuchyně

matka vyšla a tam pláče.

Kdyby aspoň jaro bylo,

co by mohla zalívať a

okopávať zahrádku svou,

hned by byla veselejší.

A taky ti, milý Pavle,

musím napsať o zlých lidech,

kteří tady roztrušují,

že prý nemáš ani zkoušek,

jak prý teprv doktorátu.

Víš, že tomu nevěříme

a těch řečí závistivých

že si ani nevšímáme.

I pan děkan frenštacký se

horšil na to, že to přece

nemůže býť všecko pravda.

,Zabouří si ráda mládež;

ale stále po hlavě jen

nemůže přec chodiť věčně!‘

v neděli mě tak on těšil.

,Slabá byla moje kapsa,

slabší ještě můj je rozum.

Já mu v tom už nepomohu,‘

řekl jsem mu na rozchodné.

Buď jen zdráv a piš nám brzo!

Dočkať se už nemůžeme,

kdy zas přijdeš, potěšíš nás,

Pavle milý, duše naše.“

Už chvíli přečet’ list a bez pohnutí stál.

List na stůl odložil, zas do ruky jej vzal

a četl znova: „Víš, že tomu nevěříme –“

však cit ho opravil hned: „Víš, my všecko víme,

a tak to bolí nás!...“ Hněv zkabonil mu tvář.

V byt tichý vnikala tak chladně denní zář.

Hluk hučel z ulice, ten chvatný cupot pěších,

ryk smělých kočárů a hlomoz vozů těžších,

a oknem spousta střech a věží dívala

se vážně na něho a v mlze splývala

v kýs mocný, silný zjev, jenž vábí přitažlivě

jak moře hučivé a burcuje ho živě –

to buben světa hřmí, to buben žití hřmí

a vše, co mladé, láká na komedii...

Jen světnice je tichá, tišší, než se zdává,

a Mařka tluče zas, že už mu vyvře káva...

Duch jeho bývalý s bolestí velikou,

tak zdá se, k němu teď se vrací oklikou,

duch mladistvých těch let, ten sokol jasnobílý,

kdy ven, ven tlačil se jak jaro plné síly.

Jak frkot koníků a chichot rolniček,

když sáně přeletí jen kolem vesniček,

že lidé před vrata a k oknům hned se derou

a propukají ve smích: Což je čerti berou? –

tak mladá vzpomínka ta letí divoko,

zvuk jejích rolniček zní smíchem široko,

a její koně hle, jak pádí v luh a lány!

A srdce Pavlovo jich podkov cítí rány.

Div od knih nepraskal už malý Pavlův stůl.

Čas na bystřině list. Zas prchlo roku půl.

Čím však je Pavlovi! Div seřaditi stačí

tu spoustu dojmů všech, jež na povrch se tlačí.

Ne zcela darmo žil; to nyní poznává.

Však což to značí vše? Jen blabuň, doznává.

Svět pestrých figurek se vybavuje maně,

a řada obrazů jak z mlhy, nehledaně

se vynořuje mu a k soudům vybízí,

ať v bytě mysli své už přece uklízí.

On chudák filosofuje. Duch dějin rodných,

z nichž čerpá sílu teď a vůni květů plodných,

ho k tomu láká, zve. Však slabý cítí vzlet.

A nad ním hučí, hřmí ten nekonečný svět,

dál milliony slz se skrápí chleba skýva,

co rok sta millionů hektolitrů piva

dál pije Evropa, ta sličná čertice;

dál národové mačkají své čepice;

lid v pravo, v levo dá se hnát, jak byl by skotem;

svět líbal pantofel dřív, teď zas přílbu s hrotem.

Dál hrne se ten proud, ta vřava světová –

čím jsi v ní, blabuni – ty dumo Pavlova?

V tu dobu od Hynka list dostal vyčítavý.

– Je velmi divno mi – v něm podrážděně praví –

že za tak dlouhý čas jsi ani jedenkrát

mi slůvka nenapsal, a přec bych čet’ tak rád,

co v světě nového se snuje, kuje, chystá.

Mně jarem je tu, věř, myšlénka nová, čistá.

Přec pomni, churav že tu ležím v dědině,

domácím zmrzel jsem se už, a jedině

mi kašel věren jest – (Že by se zmrzel komu,

to nápad chvilkový byl, sám nevěřil tomu;

však hrůzu z matčiných vždy cítil pohledů,

vyčítal v duchu nedostatek ohledů,

když zastavovala se myslíc, že už dřímá,

a dotýkala se ho rukama též svýma...)

Sem tam sic soused přijde, pravda, pořeční,

a jsou to mudráci ti někdy výteční,

však s každým abys jen se hádal. Tvrdohlaví

a až jim závidím, jak ve všem prostí, zdraví.

Tak vám bych přál jich, páni krasořečníci!

I trhá mnou to, jak sám ležím v světnici,

tam v ruch váš, žít a smát se, potýkat a hádat,

k židovi zrezavělé halapartny skládat.

No, trp kozáče! – – Líp se cítím od jara;

snad na mne počká přec ta věčná Sahara...

Však dokud žiju, nechci oknem na dvůr hledět

a sněním lenivět a v loži tupě sedět.

Číst nemám co. Jen nad Mrtvými dušemi

zas a zas směju se, a srdce měkne mi.

Můj druh též Bazarov. Když matka má se plíží

k mé posteli neb ode dveří na mne vzhlíží,

mně zdává se, že Arina to Vlasjevna,

má pravá, bych se poklonil jí, carevna.

No, to jsou známí jako v kalendáři svatí,

a proto chci – má známost ovšem jestli platí

jak dříve u tebe – (– Ach! Pavel pousmál

se vsuté větě té. – Ach, jsem já sobec! – lál.

On v duchu představil si dědinu tu celou

i jizbu Hynkovu, tak mrtvou, osamělou:

Domácí rozešli se; zašli do polí,

jež bujnou úrodou se lesknou v okolí,

sta zlatých pruhů těžké pšenice a žita

a lánů zelených, v nichž smavě poloskryta

si hoví stáda drobných cukrovarských krav

s vemínkem bez mléka, však plným sladkých šťav;

jen kdákot slepice neb na dvoře psí štěkot

neb někde na blízku zas dlouhý kravský bekot,

když matce odstavili silné telátko, –

to Hynek slyší as, a to jen na krátko,

a jinak bzukot much jen, lepačkou je honě;

jich černá se tu dost, neb na blízku jsou koně –)

chci snažně, přesnažně, bys z toho východu

těch velkých červánků velkého národu

mně poslal reflex aspoň, byť to pouhá skizze.

V jich vzhledu na život je pravdy mnohem více

a duše, z níž se linou s teplou jasností

paprsky veliké, však tiché lidskosti.

Dřív četbou vyprahnuv, chtěl bych teď svěží many.

A přilož, prosím, filosofy Angličany!

Mně učitel sic ze sousední dědiny,

že Havlíčkovy pošle, slíbil, Noviny,

však marně čekám též – kdož churavce rád slyší?

A konečně – já vím – je každý sobě bližší.

Tak zcela nevěřím sic, jen se obávám...

Či platí, ptám se, také tu „Cherchez la femme!“ ?

Tak Hynek Pavlovi psal v trpké chvíli z Hané,

z té žírné země, božským klidem požehnané

a vtipem jadrným, kde čeká lid i luh,

kdy z ráje vyžene mu hříšníky sám Bůh...

Tam plíce chorobná si léčil kozím mlékem,

jak naši léčili už před Kristovým věkem;

los našich studentů tak častý prožíval,

a duch jak sokolík v něm výš se prodíral.

Lnul k němu Pavel. Snad se upamatujete,

jak jeli do Prahy; jak cesty neujeté

si každý volil z nich a nové klestit chtěl;

jak Pavel k Hynkovi co k mistru svému zřel.

Teď, když list Hynkův přečet’, ulekl se skorem:

– Tak brachu, tak; my oba ve stavu jsme chorém.

Já žiju – se studem děl – jako v polosnu!

Zda mohu za to já? Jak dřív přec k němu lnu!

To ošklivá je věc, a je to pravda jistá:

už ze mne stal se, stal – ach, jaký egoista!

A z listu zas ta síla tajná ovála

mu duši, plamének víc v srdci rozhřála,

ta síla podivná, jak zavanutí vesny,

jež nevidíš, však cítíš – proud to jakýs těsný,

jenž chce se prodrat ven – v něm pravou tušíš slast

a vtěsnat doufáš svět a velkou najít vlast.

Jen jak ji odkryti? Jak užiti té moci?

Tak naladěn psal Hynkovi. Do pozdní noci

psal s mladou sdílností, co na srdci sám měl.

Vše vypisoval mu, čím sám teď v duchu vřel.

– Už já, můj drahý, nechci oknem na dvůr hledět

a sněním lenivět a v loži tupě sedět...

A s chutí velkou hned se rozepisoval;

dost nedbal kormidla, a vítr vesloval.

Začátek prostý byl. Nespokojenou řečí,

již jenom mladost zná a která sílí, léčí,

psal nejdřív o sobě, jak od těch smutných chvil,

kdy s Hynkem k vlaku jel, jak osiřelý žil,

že zábav sice dost měl, rozmilých a krásných,

však ne těch okamžiků srdečných a jasných,

kdy srdce, mysl bez všeho máš závaží,

jak v onen poslední na státním nádraží –

tenkráte polední vlak zmeškal Hynek chorý,

i čekal Pavel s ním a zlaté doly hory

ho slyšel stavět si (což mládí překáží,

že do večera čeká v dusném nádraží?),

svět slávský procházet a v jeho život vnikat

a s mladým pokolením srůstat tam, si tykat

a mladé přátelství to vésti v mužný věk,

v síň parlamentu, do duševních posádek – –

Psal, v dobu zamlklou jak přišli sem a vlažnou,

bez velkých rozruchů, však přece v dobu vážnou,

v níž v nejistotě slyšet srdcí tlučení:

boj vzplanul teprv o Karlovo učení,

u cizích pramenů se doma necítili

a u domácích často cizí sobě byli.

Pak sobě lál, že nedobyl si, o čem snil,

co u Poláků, Rusů sobě oblíbil,

co jinde mladistvé tak vzpružovalo mysli,

že při tom líto nám, co žijeme jak sysli,

těch svazků přátelských, té vesny mladých let,

kde tolik nasadí si plodů čerstvý květ;

té opojnosti srdcí, jak si průlom tesá,

kde v ohni mladých soudů karakter se křesá;

těch smíchů bujarých, té z žití radosti

i pošetilých kousků, milých hloupostí,

kde chuť je v žilách, ať je cesta příkrá, srázná,

a kde je veselost, i když je kapsa prázdná.

„Bez přátel, podnětů, ba pod hrncem jak chřest

rod náš tu vyrůstá,“ psal, „pravý Číňan jest.

Kdo přes mhy prorážel by jemu perspektivy?

I roste, vzdělává se nudně – jakéž divy?

A léta prchají i zlaté nálady –

co z nich? Jen úzké vyrostly z nich základy

ke tvrzi duševní, ni rozhledů s nich není,

a mláď, věk příští, jen se pachtí o chléb denní.

Co vzejde, cit se mračně ptá, z těch poměrů?

Rod Třtinek, brachu, jenž má v sebe nevěru,

je úzkostliv a vzhlíží ku pomoci cizí,

a odvaha a vzlet a statečnost pak mizí.

Rod Třtinek vyrůstá, jenž ohebností svou

až v údiv uvádí tu kouli pozemskou

a jež pak na metly si leckdo řeže chutě,

by švihal příbuzné i matku jejich krutě...“

Pak napsal mu též nový literární klep,

jejž slyšel v kavárně, i s vtipem jako cep;

jsouť kavárny nám nad akademie jasné:

v nich nejvíc pěstuje se písemnictví krásné

i politika, v umění též rozhledy

a kritika, jež stranou hází ohledy.

Nuž, až kdys řeknem: „Akademii už máme!“

tož celý přízemek jí na kavárnu dáme,

by páni nesmrtní soud řekli nechybně:

nahoře učeně a dole upřímně.

(Ten vtip, můj čtenáři, pro „Nonum“ Horácovo

se trochu opozdil a marně snad chce slovo.)

Též o divadle psal mu, zvláště činohře,

jak romantika hry už vysychá a mře;

jak mnozí mysliví tu, samorostlí herci,

a dáma X. jak těžko chodí po koberci;

jak někdo místo duchem hlasem parádí,

a jinak vždy že bývá pěkné nářadí.

Též obrazárnu novou uvedl v svém listě,

jak všelico z ní visí na nepravém místě,

a vzpomněl Prahy té, jež byla sídlem Mus,

kdy zářil v ní a skvěl se Ilioneus

(snad usmějete se té naučené frázi;

ta není však tak zlá, jak jiných sto se hází),

i oněch nadšenců, k nám přišlých se všech stran,

již líp uměli krást než hejno starých vran;

jak v psí je dán skvost mnohý, k nebi volá: „Veta!“ –

a přání připojil, by dlouhá ještě léta

děl našich uměleckých konservatorem

byl v nebi Bůh, ač není určen zákonem...

Zvlášť však by Hospodin prý milostivě shlédl

a ruku ochrannou nám nad Museum zvedl,

neb každý okamžik prý hrom chce udeřit

v ten lad a soulad, tam, jejž nelze vyměřit.

Pak zvolna rozepsal se o poloze Prahy,

o jejím majestátě, jaký šperk to drahý

a neoceněný má roditel kraj náš,

a mnohý k němu má se přec jak prajidáš,

a bezděky se rozželel a zahoroval,

ač rozplývavých slov a měkkých nemiloval:

– Ó, Praho velebná a srdci mému zlatá,

ty hrdá kněžko naše, kojitelko svatá,

co mocných pocitů se budí v prsou mých,

když kráčím, kochaje se v štíhlých věžích tvých!

Když z modré oblohy tě slunce zářné vítá,

mně zdává se, že duch můj velkou báseň čítá.

I noří se mi vždy jak fata morgana

lesknoucí chrámy umů, míru ochrana,

a pyšné obelisky mužné, vzdorné síly,

již dobré matičky nám láskou odkojily.

I vidím, slyším zdiven hluk a křik a ples,

jak zvolna Vltavou se plazí živý les,

na těžkých korábech se třepetají vlajky

a o dalekém moři vypravují bajky.

I vidím v duchu vzcházeti jak ve šeru

tvou sílu, svobodu a slávu, nádheru

a řeči hlasné slyším ulicemi všemi,

jak hrd je každý u nás, ve své vlastní zemi.

A cítím, jako by tu nový vanul vzduch,

že oživělý vlá tu našich dějin duch,

duch lásky, prostoty a pravdy nepokorné –

těch krásek muže zřím tu kráčet světoborné...

Tak v roztoužení svém své Prahy vídám lesk.

Však ze snu proberu-li se, cítívám stesk.

Nad Prahou stávám často, rozhlížím se s chlumu,

rez bolesti prožírá zlatou moji dumu.

Hle, nad řekou jak epa herojského kus

ční v mlze Vyšehrad – teď z hradeb čpí ti hnus...

Kdo pomní reků těch? Ach, sotva báj je zdobí!

Jen jako v katakombách věnčíme tam hroby.

Radš jinam zřím. Tu epa rytířského kus,

dóm svatovítský hlásá Karlův um a vkus,

ten zlomek spanilý, jenž cítí se tu cize –

neb hrdost u nás jest jen v staré české knize –

báj nedopověděná, jásot přervaný;

tak, zarazíš-li měch, zvuk přervou varhany.

Nuž k tomu zlomku zírám, vábí mne to k němu,

těch tisícerých kvádrů ke kusému sněmu.

Naslouchám zamlklý – šum lípy nade mnou –

an dóm ten hovoří mně řečí tajemnou:

– Vím, míra vaší hodnoty je vrchovatá.

Vy tak jste nadšeni jak moje církev svatá,

jež z velké lásky, která všecko přemůže,

mne, dóm váš slavný, dostavěti nemůže.

Vy jako já – hle, čas mně fiály už láme –

co dávná minulost nám nechala, to máme,

a to ne ještě v kráse té a v pořádku,

jak pro věčnou by slušelo se památku.

A z nového jen základy – no, pěkné rysy,

však menší než jak bylo zamýšleno kdysi.

A na těch základech jen sem tam nádenník

se mihne loudavě a s dýmkou kamenník,

že tlukot kladiv zní tak opuštěně, chudě,

jak v stodůlce když mlátí jedním nebo sudě.

Aj, marno dumat, brachu! Laj už neb se směj,

ta usedlost snad jediný váš privilej.

O ruchu, jenž by hlomozil a hřmotil prací,

kde slova neslyšíš, neb vše se v hluku ztrácí;

a o hemžení, které šumí radostí

a tempem bujarým a vtipem, mladostí,

kde i když nezdar přihodí se, vše se směje,

neb plno života je, nikdy bez naděje –

ej, není na tom malém našem staveništi,

ej, není, brachu, jako v mraveništi.

Můj zbožný stavitel má aspoň plán a dlaň,

a vy – vy trochu slov a „Vůle Páně se staň!“.

Já, brachu, rozhlížím se věrně, jak jen mohu,

a za vás modlívám se s ranním sluncem k Bohu

a dumám o vás rád i v noci hvězdnaté,

vždyť přece svoji jsme – nač marné řeči té?

Sta pokolení znám a laskavě jsem soudil,

i když vše bouřilo, že rod váš hříšně zbloudil.

Viděl jsem reky, světce – srdce tluče mi! –

viděl jsem nadšence i také ničemy,

že k nebi vzúpěl jsem, zda možno zříti na to,

a ono – hřešívá i věk – to všechno bylo svato.

Věřil jsem v pravdu však a pevně věřím v ni,

chvěl jsem se radostí, když dnové líbezní

se na vás usmáli, a věřím vší svou duší,

že bude slunečno též u vás, hruď to tuší.

Dřív plevel vyrvat však, jíž cit se porušil:

nevážnost k sobě, že by věk náš netušil,

a za to lísání ach, všemu, co je cizí;

v tom maloměstství vašem ideály mizí,

vám v žilách rýnská voda rozlévá se již –

by aspoň rýnské víno bylo, trpko díš.

Vám, duším mladým, je to hrozný, věřím, osud.

Váš život – kulisy jsou divadelní dosud.

To dosud hra, ne život. Živoříte jen.

Žijete do zítřka, pak přidáte si den.

A velká massa bez cíle se hemží stále,

s tou silou ukrytou ni o krok nejdouc dále.

Svých jasných ideálů celek nemá váš,

„Co byli jste? – Co jste? – Co budete?“ se darmo ptáš.

Už bázní o své já je každý skoro žlutý,

a tím hrot vašich slov je běda neokutý.

Jaká to stísněnost, když hledím do ulic!

Kde víra je, kde síla, aby plála z lic?

Toť město nemocných, kde každý něčím strádá,

kde místo prsou vidím vystrkovat záda,

až mládež kazí se, jež na pilíř má vzrůst –

či mladým duším strach chce ukládati půst?...

A jiní, jimž by blesky metat mohly zraky,

na bohy hrají si jak chlapci na vojáky...

To dosud hra, ne život. Bují u vás klam.

Já pilně pronikám a hledím sem a tam.

Co zřím? Tak mnohé stavby zvenčí olíčeny,

by uvnitř zakryly se zpráchnivělé stěny.

Jen dolů s nimi v čas! Je třeba zbořiti

a dílo od základů dobré tvořiti.

Ku ctnostem předků vašich, manů jejich k stínům,

k velikým Husům, Komenským a ku Balbínům

čas vrátiti se, čas z nich čerpat posily,

by velké, čisté duše jejich zrosily

vám srdce vadnoucí a vzkřísily vám žíly

a křídlům vašich myslí by dodaly síly.

Je třeba osvobodit zasypaný proud

a mluvě učiti se, jakou panský soud

z úst Žerotína slyšel, souhlas hlučný klada.

Tam ať se naváže snah vašich dlouhá řada

a vede dál – a zásyp cizí odvrhnem,

by zaražený proud moh’ dále v toku svém – –

Tak stojím mlčky, hledím – mraky plují, mizí –

a vidím jenom dóm, jen dóm s tou hlavou cizí,

báj nedopověděnou, nedosněný sen;

kdo z kamenů těch čte, věř, bude rozrušen.

I shlížím s chlumu na dóm – kolem šumí lípa –

a slýchám jen, jak na věži ten lev náš skřípá.

Tak Pavel rozhřát psal – dál péro skákalo –

a v skrytu hlubokém mu srdce plakalo:

Je trpko duši zřít ty překážky, jež hází

na cestu lidskosti nám Němec, rytíř frází,

jenž v rukou okovy a v ústech „ideál“

rve volnost národům a s heslem „Svatý Gral!“

(Už promiň, čtenáři, ten odchyl retorický:

náš plný verš též musí mít tón politický.)

On pokaluje prapor, jenž má býti čist,

dávaje vpisovat naň zášť a nenávist,

ač rodem filosofů kraj jich jen se hýbe,

již světu hlásají zas: „Freiheit, Menschenliebe...“

Zda možno věřiti, že Herderův to vnuk,

syn duchů šlechetných, jichž velkých srdcí tluk

byl jasným zvonem jitřním, volnosti a míru?

To jejich vnuk, co v kraj náš oheň sype, síru?

Přec každý národ zrozen jest jak alpský štít

a Kavkaz, Himalaj a Andy volně žít,

jež z půdy mateřské se výš pnou k nebes kraji,

kde v sněhu bělosti se lesknou, v nachu plají,

jak by to laskavě duchové vznešení

tam hovořili, sníš, o lidstva sbratření.

Či nelze národům se dopjati té výše,

dokud v nich život vře a plným proudem dýše,

jak na horských těch štítech, čím je větší výš,

tím méně života, až pak je mrtvá tiš,

kdy chvatem sopečným a úsilím všech svalů

štít výše největší už dosáh’ – ideálů?

– Aj, co s tím pathosem? – řeč slyším káravou.

To přec jen u břehu zříš pěnu špinavou!

Však moře – čisté jest; jen bystře k němu shlédni!

– Já též se těším tím, ba těším i v den všední...

Otázku třeba řešit... Život bojem jest,

jenž nekrvavým jsa, přec nechá stop kol cest,

jak zápas krvavý. Jinaký způsob boje

náš chce a žádá cit, lidštější žádá zbroje –

a také tuší je, byť z dálky zamžené.

Boj bojem bude dál; jej lidstvo stižené

tak starým osudem už věčně nosit bude –

jeť život přemáháním, dobýváním všude,

jak sama láska učí – – Pátráš: Jak a proč?...

a svět jen směje se ti – bujný kolotoč...

Mně vše to toužení už nijak nejde k duhu,

a kdybych mohl, věř, radš vrátil bych se k pluhu.

„Na drsné peřině sen zlaťoučký“ – as díš

a „přetékavá hruď“ si, vím to, pomyslíš.

Nuž, příště doplním, co teď jsem nedokončil.

Buď jenom zdráv a pozdrav matičku!...

Tím skončil.

Tak Pavel vypsal vše tu v trpké náladě,

jak v Lobkovicově kdys dumal zahradě

a hrdým rozhledem se s Nebozízku sílil,

k té Praze shlížeje, k níž srdečně tak pílil,

jak vzletně rozbíhá se, směle rozlítá,

tu věží, kupolí, jak květem prokvítá,

jako by v stepilost těch lepých, pružných tvarů

svou touhu vtělila v omládlém jaru

ta duše národa, již duch lstný pokusil

se na vždy udusit, a přec jí nezdusil.

To zpověď byla též, pláč utajený v hněvu;

až on se vychrlí, dno čisté uzříš zpěvu.

Na štěstí nepřišel list jeho na světlo.

Ne že by veřejnost, co Pavla zahnětlo,

tu slyšíc, strnula snad „svatým rozhořčením

nad takým nemístným a prázdným bědačením“,

až těžko strávil by svých idealů rosu,

svůj slyše predikát ze samých „utřinosů“

a „mluvků“ složený, ba horší ještě ceny,

když v žití nastaly by s predikátem změny;

neb mnohý ptal by se, jsa příliš ohnivý,

zda Dobrovského stát či obec „neživí...“

A co též po slovech? Jen skutky důkaz dají,

zda v trpké hořkosti se plodná láska tají.

List jeho nemohl však přijít na světlo;

neb Pavel, sotva oko jeho přečetlo,

co sám byl napsal tu, jen trpká slova, slova,

přelítl znova list, sem tam cos přečet’ znova –

– Ach, to už na zlost je mi! Já jen žaluju,

na celý svět tu chyb a hříchů svaluju,

a zatím, pravdu Hynek dí, jen oknem hledím

a sněním lenivím a v židli tupě sedím.

Zdaž jiných na tisíc týmž steskem nehyne,

však mlčky hledá léku v práci účinné?

A já tu hořekuji jako žena lkavá,

jak ženská plačtivá!... To už je slabost pravá...

A jaká hloupost též, chorému taký list!

Kam zavlečen to jsem? Ne, nebude ho číst! –

A list hned roztrhl a do kamen jej vhodil.

Pak po světnici ještě chvíli mrzut chodil,

vzal klobouk, hůl a zhasiv lampu vyšel ven.

Byl večer červnový, a obzor zachmuřen.

Od jihu mraky šly; však nad Hradčany světlý

byl blankyt s hvězdami. Akáty právě kvetly.

Jich vůně s nábřeží se vzduchem rozlila

až pod tu mrákavu, jež se jen valila

a nad ostrovy stála v němotě své divá,

jak čísi žaloba to velká, zádumčivá.

A pod ní ostrovy jak černé lesy dva

nehnutě stály jako teskná obava,

a řada žlutých lamp s nich komitala plaše

jak naděj slabounká – jak mroucích otčenáše.

A vším tím pronikala vůně akátů

jak touha mladistvá horoucích záchvatů,

že mněl’s, jak z mrákavy té temné blankytové

by visely též bílé květy akátové.

Až dusno bylo. Však ten prosycený vzduch

byl vítán Pavlovi; bylť jako jeho duch,

jak mladá jeho hruď. V ní honily se rvavě

též žaloby a obavy a naděje zas smavě;

a jak se nábřežím teď rychle procházel,

jak akátových by mu květů nasázel

též kdosi do srdce, té vůně opájivé,

v níž plno prahnutí, bez konce touhy chtivé.

Jez hučel Vltavin, a vln těch rozhovor

se nesl do dálky, až kamsi za obzor,

a hučel velebně a mocně, nekonečně,

jak o čems mluvil by, co trvá, žije věčně...

Ten šum tak Pavlovu byl srdci příjemný

jak vůně akátů, tak milý, tajemný,

že obé slívalo se v něm též nekonečně

jak touha po čemsi, co trvalo by věčně.

A nevolána už mu v mysli vyvstává

jak ztělesnělá vůně dívčí postava,

tak svěží hlavička – vše na ní jasné, ladné –

i ručka, rukávek tak milé jsou a vnadné,

i šat a lokýtek má svoji náladu

a s duší zraků splývá jemu v záhadu.

Chce proniknout ji, srdce divoko mu hraje,

neb cítí šťastno, jak tím zjevem teprv zraje...

Už Pavel necítil, jak zrychlil kroky dnes.

Akáty voněly. Vltavin hučel jez...

On chodil předlouho, až kolem obzor celý

byl mraky zatažen. Jen od lamp pruhy skvěly

se mrštně ve vlnách jak hadi ohniví.

Z akátů snové vylétali mámiví

a nocleh hledali si vůkol po ovzduší,

až zvolna v Pavlovu si všichni lehli duši.

V tom prachem zapáchlo to dusně s nábřeží,

strom rozšelestil se – snad že se osvěží,

sám s chutí pocítil, ba rozesmál se spíše;

drobounký deštík padal jemně, tiše, tiše...

Den na to Hynkovi psal lístek srdečný

a slovy prostými. – Nám pathos zbytečný –

si myslil – nač tu slov? Nač zbytečných tu řečí?

A cítil rád, jak nitro má teď jaksi větší

i hlubší, klidnější... Ba tak! Zda očista

v mém vlastním nitru nemá začít?... Dojista!

V tom život jest... Zda celý? Příprava jen k žití –

byt krásný se sadem, v němž dosti zpěvu, kvítí.

Co po něm, prázden-li? Nač jest? Jen ze skutků

se život skládá vždy... V tom hledej pohnutku!...

Však srdce tesknota přec jakás stahovala,

a rmutná předtucha se duší jeho hnala:

– Jen přemlouvej se dál; stav z čistých oblaků

svým touhám svět; snít můžeš vždycky – chudáku!...

A opět prodírat se cítil mladou sílu

a čilou odvahu a chuť a radost k dílu,

a všecek rozrušen, ač mněl, že našel klid,

on z nitra svého čet’: Nuž, začínám teď žít...

Tak dumal píše list. Pak přidal knihy k psaní

a z novin výstřižky. Však lehčí neměl spaní.

On totiž Hynkovi v tom listě zamlčel,

v Královské oboře jak kočár zahrčel

a blízko něho stanul; vystouply dvě dámy,

tak neť a tetička as – nebyly mu známy,

a obě hebko šly, jak šly by po mechu,

a Pavel za nimi hned kráčel bez dechu,

neb náhle krev se hnala, klid však mizel z těla,

snad že ta mladší svádivé tak oči měla.

A šelma mnohem víc mu ještě zamlčel,

ten dýchánek, kde v množství dam a lesklých čel

on ji uviděl, ji a v toilettě nové,

a kde se dověděl, že Helénou se zove.

Ba Pavel zamlčel mu mnohem ještě víc,

ač jistě z duše přál si zemi vší to říc,

jak v tichý večírek a vonný na Žofíně

v den jarní představen byl sestře Helénině

(též, kterou za tetu dřív měl; ho zmátla tvář.

Muž její, advokát, měl pěknou kancelář

a s vášní miloval ty spolky dobročinné,

kde pěkná diéta vždy správním radům kyne.)

a kterak slíbiti jí musil mladý rek,

že jistě přijede k nim letos na venek.

A o tu poznámku že jeho list byl kratší,

to mnoho zajisté, ba velmi mnoho značí.

Hvizd – cítit brzdění – a s temným hukotem

vlak do stanice vjel. Hned dvéře s klopotem

otvírá konduktér a „Kolín – Kolín!“ křičí

a „Jedna minuta!“ – – Stroj obr v předu syčí.

Dobrovský rozčilen, ač oknem vyhlíd’ též,

nic vůkol nespatřil leč pěknou starou věž,

a opět do kouta se schouliv, z číše mládí,

z té půlky zbylé v ní, se opíjí a vnadí

a je těm vzpomínkám tak vděčen a jest rád,

že jako tenkráte je dosud stejně mlád.

Jen do té radosti se dralo: „Hynku, Hynku!“

i jména ostatní se tiskla v upomínku,

než on tak šťasten byl a v nitru jist byl sám,

že není výčitky v nich k jeho přeměnám.