II. Echo.

Ty’s celý vesmír naplnila slávou!

Tvým úsměvem se červánek zdá rdíti,

Tvých zraků bleskem jarní slunko svítí,

po Tobě haluz touží písní ždavou;

a kde se zjevíš s tváří usměvavou,

tam hyne bol a blaho srdce vznítí,

a pro Tebe-li nelze, Marje, žíti,

ať hrob se zvedá nad mou bídnou hlavou!

Tvé jméno volá vodopádu šum,

nad nímž se skála zvedá k nebesům.

A pro Tebe-li nelze, Marje, žíti,

chtěl bych tou skalou věkovitou býti,

bych, až snad potok tajuplným dechem

Tvé jméno poví – mohl býti echem.