II. GARDEDÁMY.

Co divů již nám nanosilo

to vzácné naše století,

jak mnohé velké ducha dílo –

ach, mozek začne boleti,

když na to všecko vzpomíná si;

a co vše ještě dá nám asi,

než konce svého doletí!

Však nejmocnější triumf lidský,

jak každý přizná bez řeči,

my v masopustě zříme vždycky,

kdy nejlépe se osvědčí:

to vaše, ctěné gardedámy, –

vždy trpělivost připadá mi

co vymoženost největší.

Noc celou sedět a se dívat

na tančících vír bezděčný,

jist řízky vysmahlé a zívat

zas bez bačkor a útěchy –

zda odměnou vám za to zříti,

jak tváře dcer se štěstím nítí

a vidět jejich úspěchy?

Jak pláte po pohodlí touhou,

čte v očích vašich našinec,

že klep vám plaší chvíli dlouhou,

to nezazlí vám nikdo přec,

vždyť skoro by se říci dalo,

že v sále zde za chvil těch málo

si vysedíte očistec.

To dalo by se říci – ale

vy přec jen příliš hřešíte,

pro dcery své vy v tomto sále

si často muže chytíte

a vycházíte pak z té síně

co vítězné a statné tchyně –

tím zásluhy své ničíte.