II. HRDINA.

Na čtyři strany dlouhé psaní

a psané písmem nejistým

psal stařeček mi znenadání,

jenž byl kdys profesorem mým;

tak nadchly jej – mí přísní soudci! –

mé Katolické povídky,

pěl hymny takřka o nich vroucí,

dal k dalším čilé pobídky,

a chtěl, bych přál mu pár svých chvil

a jedenkrát ho navštívil. –

Veliký pokoj, výhled svěží

do starých hradních příkopů,

knih legie tu stojí, leží

od podlahy až ku stropu –

tak žije tiše, osamělý,

běloučká pavučinka, kmet,

hned poznal mě, ač neviděli

jsme se už pětatřicet let,

sám ještě má pod brejlí skly

ten pohled dobrý vybledlý.

I okřikuje pěvce ptáka

a spoustou slov zve posedět,

a sotva sednu, hned mě láká

na knihy tamhle pohledět:

jsou klasici tam v úplnosti

a vesměs staré edice

s linkami vzácné spanilosti

ve vazbách řídkých velice –

„zde vizte toho Ovida,

měl rád jste je kdys,“ povídá.

A hladí jejich pevné hřbety

jak rukou tak i pohledem:

„nu, viďte, jsou to luzné světy

a bohům dík, že dovedem

dnes cítit, kterak Homer žije,

jak slunce Řecka na nás plá,

vždyť krása jejich věčností je

a nesmrtelnou duši má –

však zvířil jste svou antikou

úsudků spoustu velikou.“

Tak hovoří a ukazuje

to stáří milé žvatlavé,

hned zas mě v židli usazuje,

a hned zas k popatření zve;

nespornou chválou zmiňuje se

o dílech posledních mých let,

neb vše, co k antice se nese,

stařeček stopoval a čet

a zdá se, byl tím pyšen dost,

že v jeho rukou jsem kdys rost.

A rozohní se: „Já vám dával

vždy za pravdu a byl jsem rád,

jak s antikou jste porovnával

to křesťanství a lidstva pád.

A tyhle Katolické špásy,

(= povídky), vím, že musil jste,

když pohlížel jste v naše časy,

je tak jen spráskat zajisté –

dát argument ad hominem,

tak cíle nikdy neminem.

Blah ten, kdo sobě může psaním

i duším jiným odlehčit,

vždyť věčným vzteku polykáním

se duše rmutí, hořkne cit,

tak já to zkusil – cpali do mně

křesťanských cností ovoce,

já dravec nebyl, mlčel skromně

a dávil se jen hluboce –

až jedenkrát jsem jim to řek“

a tu se směje stařeček.

„Náš ředitel byl z mužů božích

a tvrdý černý klerikal –

ne z přesvědčení – zbožný kožich

on z politiky na se vzal,

což tím je horší; nechci zvířit

vzpomínek šedých starý prach

a nebudu se tedy šířit

o zlobných jeho šikanách,

jen o jedné – věc nehezká –

však já jí žehnám do dneska.

Snad víte, narozen jsem v Brodě

a máme archiv, museum,

nu, museum – jak po národě

je všude mají: skrovný dům

a památek pár, které baví

snad krajany a rodáky –

však archiv náš je zajímavý

a ne tak zrovna lecjaký,

tam o prázdninách rád jsem čet

ty svědky uplynulých let.

l přišly potom spolky pilné,

bych přednášel – já slíbil rád,

a když tak člověk k věci přilne,

pak umí o ní povídat,

tož zvali zas, já přeochotně

jim vykládat šel to a to,

jak žilo duševně se, hmotně

a všecko, co teď zaváto

je v pergamenech, listinách

a v časů černých hlubinách.

Náš ředitel – mám rozpoznání,

že nepřáteli kultury

jsou vždycky tihle zbožní páni,

paedagogické nestvůry –

vždy přišel ke mně na inspekci

před každou mojí přednáškou,

šel na špehy, zda snad svou lekci

si nechystám zde dobou tou,

zda učím, zkouším, jak je řád,

a jako zloděj vždy se vkrad.

Ta pravidelnost urážlivá

mě začla v posled dráždit přec –

či měl jsem, jak to často bývá,

tu školu odbýt jako švec

a potom v květu honorace

se točit, dobrý společník,

a damám ruce líbat sladce

a chválit klobouk, slunečník

a večer s pány sedět, pít

a v karty hrát a sviňačit?

Či rovnala se ta má činnost

petrolejnickým úkladům?

Útokům na cnost? Na nevinnost?

Šturm proti státu základům?

Co na tom, když je volná chvíle,

že se v ta lejstra zaberu

a procházím se beze cíle

v minulých věků zášeru –

a žádají-li tu a tam,

že o těch časech povídám?!

Nu, došlo k srážce. Přišel starý

– já večer přednášeti chtěl:

Obrázky z dějin naší fary –

inspekčil, pak mě zadržel,

prý není prospěšno, ni zdrávo

mé jednání, prý nemá rád,

brát škole, nač má škola právo,

jen jí prý mám se věnovat –

a mnoho mluvil slohem tím

a hlasu tonem přátelským.

Já mlčel, nedostal se k slovu,

neb, víte, není dáno mi

být parátní a pohotovu,

mít všeho živé vědomí –

až doma, když jsem složil čelo

jak chorý člověk do dlaní,

tu se mi všecko rozleželo

a přišlo jasné poznání –

i řek jsem si: Ták? Pretense?

A zažádal hned do pense...

Vím, vy, jenž deštěm šípů jdete

a jinak jednat sobě zvyk,

jen útrpně se usmějete,

jaký že já to bojovník!

Taková dlouhá historie

a pense – hrdinský z ní čin,

nu, slípka, která v dvorci žije,

nevzletí vzdušných do končin

a když se vznese na střechu,

už hrdinnou má útěchu.

Však nemněte, že odňato je

nám též už všecko vnímání

pro cizí velké tuhé boje

i pro hrdinná jednání,

ba myslím, že my chabí, prostí

spíš dovedeme ocenit

čin odvahy a hrdinnosti

než ti, jichž touha nebo cit

se v hrudi sotva rozvijí

a hned se činem vybíjí...“

Tak stařeček se rozhovořil

a pokračoval dál a dál –

šel do pense, svůj svět si stvořil,

v němž absolutně kraloval,

neb v souboru svých drahých věcí

odpůrců sotva jakých měl,

až na rebela pěvce v kleci,

jenž rád se hlučně rozkřičel –

a toho v každé vteřině

kmet znal už zkrotit hrdinně...