II. Hřmí!

Perun klesá v mracích

na příšerném oři.

Oř blýská očima,

řičí, straší mne.

Říj jeho rozléhá se krajem.

Pádí rozzuřen dál,

vzteká se,

lítí.

Mrská mi v tvář

zpěněnou hřivou

a dlouhým ohonem.

Skrývám se,

marně!

Perun hází po mně mlatem.

Nikde východu!

Klopím hlavu,

myslím na své milé.

Pod sosnou

dřevařovo dítě

důvěrně

hledí mně v oči,

dává mi ruku,

vede mne z lesa.

Bouře ustává,

slunce zasvítí,

ptactvo zpívá.

V mé duši píseň...