II. HVĚZDNOU NOCÍ.

Jdu plání nocí tmavou,

jež tichý slaví vjezd,

a nad mou jiskří hlavou

se celé moře hvězd.

Já hledím tam k té výši,

a jak jdu sám a sám,

zda též tam lidé dýší,

se tiché noci ptám.

Zda vědí, co je láska,

co sladký její sen,

co bolest a co vráska,

co bída, hlad a sten.

Zda též tam vlhnou čela

a v mozol tvrdne dlaň?

Noc mlčí. Kolem stmělá

se táhne šírá pláň.

Ba sotva! Zářné světy

tak tiše jdou a jdou,

jak rozházené květy

když letí oblohou.

Jak jinak by moh’ vždycky

se ztratit jako dým

ten zoufalý vzkřik lidský,

jenž proráží až k nim!