II. Idylka z „Písně písní”.

Trub již dozněl hlasný břesk,

cinků zmlkla hudba smavá,

místo nich hrdliček stesk

v loubí, jež nás obetkává,

mírem zní a úkojem!

Volný pak v dál rozléhá se,

stísněné však srdce ptá se:

co tě, Belkis, vedlo sem?

Moudrost tvá i velikost.

Jsi mi věru vzácný host.

Není libo, jsou jak med;

ne tak asi jak Tvůj ret;

zralý fík se v listí skrývá,

zlatým okem datle kývá,

ale sladký hrozen z všech

touží, paní, po tvé pouti

spočinouti

na tvých ambrosických rtech.

Díky – ale snít mne nech!

O čem, paní? K čemu lichot?

Moudrostí tvou celý východ

rozléhá se ze všech stran.

Vladař, mudrc, džinů pán

s aureolou tajemnou,

králi, stojíš přede mnou.

Tajemství v tvých ňader skrejši

spící, to chci vyrvati:

Rci mi v smyslů závrati:

Co je v světě nejmocnější?

Co nás pouze ukonejší

v celé naší podstati?

Je to vlny sklon či vzruch?

Je to Iblis, je to Bůh?

Vnikáš přímo věcí k jádru,

hádanek sta vzbouzíš v ňádru,

jež jsem uspal stokrát již.

Boha nikde nevidíme,

pouze skutky jeho zříme,

kde se výše nebes klene,

i tam v hloubi zamlžené,

v změti chaluh operlené,

kde spí mořská tiš,

Iblise však, paní moje,

dobře v sobě cítíme,

za ním v nové spory, boje

šílenci se řítíme.

Proti Bohu on se zvedá

hlasněj jevě se než Bůh,

stále nový odboj zvedá,

mním, on všeho živný duch!

Bůh je pravdou v záři hvězd,

Iblis věčný zápor jest.

Zápor ovšem – však ten kvasem.

Věříš? – Cosi tajným hlasem

ozve se ti náhle v hrudi,

to tě láká, to tě budí,

kde bys uspán v klidu dlel.

Onen padlý archanděl

volá, bys šel, kam on chtěl,

v plodu fíků, v bzuku včel,

v slunce zlaté aureole,

v tom, co v jívy snítky holé

zlato tká a stříbra pel.

Boha on je, věř mi, rub,

věčná touha, věčný snub.

Nad ním Bůh v svém majestátě

v červánku i v hvězdném šatě,

v serafínů oblacích

byl by v klidu ztrnul, ztich,

ale on jej stále nutí

bránit se, dál činným být,

on je každé tvůrčí hnutí

i kde zdá se šikmo jít,

on je v pažích obejmutí,

rtem v polibcích plamenných.

Mými sny se často mih,

avšak, ač šla z něho záře,

jako Bůh on neměl tváře,

za ním zněl jen pustý smích.

Škrabošku jsem jeho zdvih:

tou je vesmír ve svém žití,

jež se cévami v nás řítí,

věčný var a sklon a zdvih.

Ale to je – starý hřích.

V cypřišových alejích

slavík zpívá – slyš ten tón!

To je Iblis! To je on!

Jak se loudí, jak se plíží,

láká, volá, k nám se níží,

až v sled ústa k ústům zblíží,

až slast, která srdce stiská,

z očí slzou něhy tryská

v sladkých blaha krůpějích!

Hudba je to přelíbezná,

ale k hroudě spjata jest,

Bůh však této hudby nezná,

jemu zní jen písně hvězd.

Tož jen k nám jak ve pohádce

v sluch se sklání tiše, sladce

Iblisova čarozvěst.

Kroky za zdí...

Utaj hlas!

Za vinicí...

Zní teď zas!

Ticho... poslyš...

Co bys řek,

nezní to jak polibek?

V stromech stichnul vánku rej,

hovoří cos... poslouchej!

„Jak jsi krásná, moje milá,

líbezná a spanilá,

holubičí zrak a bílá

tvoje šíj mne ranila.“

„Z lože jsem již v noci vstala,

po ulicích těkala,

hlídačů se u bran ptala,

na tebe jsem čekala,

ba i svého kroku v mechu,

v slzách, vzdechu

pro tebe se lekala!“

Slyším hlas tvůj v stromu stíně,

odhoď pás i šat svůj shoď,

milý chlad je v travin klíně,

povstaň z dumy, ke mně pojď!

Jdu již, jen mne doprovoď!

Z dálky ještě zní tvůj hlas,

avšak moře vděků, krás,

polem liljí, sedmikrás

vlní se a v kolébání

pod tvým kročejem se sklání.

„Jako smrt je milování...“

Ta smrt sladká čeká nás...

Šalomon král v Babyloně

najal strážcům vinici,

tam ve hustých větví cloně

rdí se fíky zrající.

Nech mu ji, ať tam se baví,

hlava tvoje u mé hlavy

víc je sladší, zářící,

pojď jen, pastýři můj milý,

nebem vzplanul měsíc bílý...

Ztichl hlas a kroky zašly...

Teď se jistě spolu našli

v chvíli sladké, blažící.

Závidím jim... Šťastné děti...

Již si padli do objetí...

On jí líbá jistě teď...

Mezi nimi žádná zeď...

A jest mezi námi? Hleď!...

Mlčíš... Dej ty odpověď!...

Odpovědi nemám žádné,

vesmíru jen cítím ruch

v sobě vříti, není Bůh,

ani Iblis – Láska vládne!

Po fíku jak tvůj ret sládne!

A tvé prsy hrozny jsou!

Ticho... Opět kolem jdou...

„Holubičí zrak, šíj bílá.“

Jistě to ti oba jsou...

„Jak jsi krásná, moje milá!“...