II. In memoriam.

O štědrém večeru – den chmurný byl a šedý –

jsem z milé ruky dostal bílý bez,

ó, kterak byl bych rád jej k tvému hrobu nes’!

Však daleko tak spíš, dřív den by povstal bledý,

než s touto haluzkou bych na tvém hrobě kles’.

Tak všecko odepřít si člověk v žití musí!

Ó, nevíš, rád bych šel, dnes, večer, zítra zas...

bych mohl – srdce mé byť pukalo v tom v kusy –

tu snítku složit v hlínu, jež tě dusí...

Však nelze... Tvůj ji vetknu za obraz.