II. Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,

Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,

byl samý nach a plný zlaté zdoby –

však trhám zpět zas zelenou svou síti:

kam on mně used’, bují tořič – kvítí

umrlčí hlavy do podoby.

Já vesel hledal sněžnou parnassii,

má květ tak milý, srdce do obrazu,

a našel ji – však ruka zpět se veze:

kol kvítka můra smrtonoška leze,

s umrlčí lebkou ve svém vazu.