II. Jak bouř, kdy řádí na horách,

Jak bouř, kdy řádí na horách,

po první ráně sta jich hučí

a každý hřbet a každý svah

se novým echem rozezvučí,

až ohlasy vše splynou pak

jediném bouřném ve hlaholu,

od země výš až do oblak

zní v jedné symfonii spolu:

Tak v srdce když bol zalehne,

hned první rána jiné vzbudí,

jak z řady sopek vyšlehne

žár bolesti a pálí v hrudi;

a jako ze slují a skal

bouř slévá se a roste echem,

též bytost zahrne tak žal

a roste v moře sny a vzdechem.

Těch zmijí kotouč neroztneš,

tu pravdu těcha neoklamá,

jak na moři tak v srdci též

bouř každá doznít musí sama.