II. Jak druhdy vavříny a kvítí,

Jak druhdy vavříny a kvítí,

co neustával potlesk hřmíti,

se sypávaly k nohám Tvým

a umění tvé čisté, ryzí,

jak často slavil v řeči cizí

nadšených pěvců zvučný rým!

Kdo byl by řekl, den že bude,

kdo sotva jedno dítko chudé

z té bohaté žně úspěchů

na rakev Tvoji skane v tichu

v tu chladnou, černou mrtvých líchu

v slz přívalu a povzdechů.

Jež těšívalas písní svojí

a sílila ve těžkém boji,

kde byli, když tvůj čerstvý hrob

na rakev Tvoji čekal chtivý?

Jen kněze hlas zněl zádumčivý

a na Tvé rakve tvrdý strop

jen padly kapky vody svaté,

však slzy horké, láskou vzňaté

ty v prázdno tekly později

a z očí těch, již doma klečí, –

co píseň slední v rodné řeči

já váhavě Ti zapěji.