II. Jak mísu s ovocem já nadnášel svůj den,

Jak mísu s ovocem já nadnášel svůj den,

a dobré jakosti, krásného vzhledu bylo.

Radostmi zítřku slíbenými šel dnešek vyšňořen

a veselou mou chudobu odění blouda krylo,

jenž jako mísu s ovocem svůj nadnášel si den.

I byly moje ruce ovšem jakby spoutané

– a cestou každým krokem stálo svůdné pokušení –

„Pojď mezí nás!“ – „Já s vámi, bloudi? To se nestane!

Jsem zodpovědný za svůj den a nad můj den už není.“

A plavně nadnášely jej mé ruce bezbranné.

Pak nevolány, se všech stran zle na mě dorážely

vše krasotinky z ulice – a jak mě pocuchaly!

Já však jsem hrdě přívalem šel, důstojný a smělý,

té dotěrnosti nedbaje, a zrak jsem upřel v dáli.

A krasotinky z ulice hůř na mě dorážely.

A smály se vždy víc a víc, až město nakazily,

jež zjevilo mně, hlaholící smíchem, pravdu jednu:

že já i vyšňořený den jsme tuze směšní byli

a že jsem směšný, kráčím-li a směšnější, když sednu.

V ráz oba jsme se – jedna, dvě – též smíchem nakazili.

A že byl horký letní čas a velká žízeň v městě,

já řekl: „Čiperný můj den je k službám, rozumí se.

Zde jablka, zde hrušky jsou – jen loupejte a jezte!“

Já řekl jen a tisíc rukou bylo v mojí míse,

neb rujný byl a horký čas a velká žízeň v městě.

I byla pěkná pohoda. I jedli všichni, pili,

a kdo se k mlskám nedostal, ten z dívání měl radost.

Zpěv, slunce, láska, veselí ulici prosmýčily,

ten poznal, co je omládnout, a onen, co je mladost.

Ó, jaká byla pohoda! Jak šťastni všichni byli!

Zbyl velký banán za dva sous a o ten vznikla váda.

„Kdo chytne, ten jej také sní.“ – I hodím: „Tedy čí?“

A vím, že ta jen chytne jej, jež bude mě mít ráda.

A jak se dívám, vidím, že jej chytla nejhezčí.

Jak potměšile, vizte, láska svoje sítě spřádá.