II. Jak nebylo by to víc pravdou již,

Jak nebylo by to víc pravdou již,

več věřili jsme kdysi celou duší.

To jako v mlhách se dnes jenom tuší,

a skutečnosti cítíme se blíž.

Blíž přichází zas žití celá tíž.

Kde jindy vášně v duše struny buší,

ni jediný ton srdce nevyruší,

ni chvějný vzdech juž ze rtů neslyšíš.

S jabloní opět zkvetlých květ se snáší

v tu opuštěnou nyní alej naši.

Jak vše to ani pravdou nebylo by,

ty dny, jichž čas se netknul trnem zloby.

Zas ptáci vzlétli s trylkem v modrou výš.

V mém srdci dávno ptáci zmlkli již.