II. Jaká to noc a sen! Mně v prsou bouře hučí.

Jaká to noc a sen! Mně v prsou bouře hučí.

Mé hrdlo je tak těsné, jak by bylo spjato,

rty mluví cos, že líbať chtějí žhavé zlato,

mé rámě chvěje se, chtíc k Tobě do náručí.

Notím si píseň, jež Ti nejliběji zvučí,

sny křísím, jimiž srdce bývalo vždy vzňato,

mysle, že zlehka mě a sladko udřímá to,

než marno vše, mě i ta hebká postel mučí.

Což nemohla jsi zkázať, žes ji sama stlala?

Ó perel déšť, snů zlatých do ní rozsypala

by mysl má a vdechla poupat jaro celé!

Až k ránu usnul jsem, zář červánků již plála,

a ve spánku jsem slyšel, v jitro zrůžovělé

jak rajská hudba k uvítání Tvému hrála.