II. Jako čistá, něžná holubice

Jako čistá, něžná holubice

z archy Noemovy,

jako snivý kvítek lotosový,

jako švarná, milá vlaštovice,

jako poupě rosou zulíbané,

když mu slunce prvním dechem vzplane

ráno na úsvitě,

jsi, mé dítě!

Jako zora na blankytné dáli

rozněcuješ nové ideály

v hlubinách mé duše

k nevýslovné tuše...

A co září v ňader hloubí,

a co mojí myslí vane,

jak tu radosť v žal se snoubí,

když v ni blaha krůpěj skane:

vše Ti povím, ba víc, ještě více,

děvčátko mé zlaté,

až jen v době svaté

srdce moje na Tvém zatluče,

až se oko v oko ponoří,

duše duši nebe vytvoří,

až jak Noemova holubice

vletneš v archu mojí náruče...