II. Je krásná chvíle blouznění

Je krásná chvíle blouznění

a posvátného ticha,

ve veských zvonů souznění

mír svatvečera dýchá.

Tak pozdě už! – Na spící zem

noc blouznivá se klade,

jak matka s tichým úsměvem

nad poupě svoje mladé.

Tak pozdě už! V snu šumí les

a měsíc dávno vyšel – –

div, jedněch známých zvuků dnes

jsem ještě neuslyšel.

A na ty hlasy já už zvyk’

vždy při večera sklonku,

jak osamělý poustevník

na píseň svého zvonku.

Jak ona píseň nábožná

jej ukolébá v snění

a bez ní usnout nemožná:

i mně dnes možno není.

Ten hlas mi růže do snů tká

a srdce si ho žádá –

– Nu, konečně že sousedka

se s mužem přece hádá!