II. Je náš tábor jako výspa v moři,

Je náš tábor jako výspa v moři,

které vztekle v naše břehy pere,

naše hráze s pustým smíchem boří,

metá k nám své vlny tisíceré.

Dokud vlny hněvně do nás bijí,

příboj divý dokud divě hříme,

stojíme, zrak v plamu, s tuhou šíjí,

ani o píď příval nepustíme.

Sotva na mžik však se ztiší moře,

usedáme v palmy svojí stínu,

zrak se klíží, v sladký sen se noře,

ruce chabě skládají se v klínu.

Zatím moře potichu se směje,

na sta skulin v naše hradby hlodá,

průlomy k nám potají se leje

kalná, ve vír strhující voda.

Jenom usnout nenech nás, ó, Pane,

nebo zhouba najisto nás schvátí,

nech to moře kolem rozpoutané

raděj vztekle bít a hněvně řváti!