II. Je víc než láska, víc než přátelství,

Je víc než láska, víc než přátelství,

ten cit, jenž moji celou duši plní,

jak čistý krystal v srdci mém se skví,

v mých cévách se jak pramen horský vlní.

Jak sníh je bílý, chladný jako led,

v něm slunný paprsk zachytil se dlouze,

a hřeje mne, můj oslňuje hled,

a napájí mne v sladké, divné touze.

Je víc než láska, víc než oddanost,

co nevyřčeno mnou, zřím vzrůstat v Tobě,

v Tvém srdci zářit jako vzácný skvost.

V Tvůj zrak se dívám v náhlém pohnutí –

jsou jednou duší duše naše obě,

jsme jedna bytost – je to splynutí!