II Jen přišel slavný architekt, na domek z karet sotva pohléd jen

Jen přišel slavný architekt, na domek z karet sotva pohléd jen

a v oslnivou skutečnost hned sám se měnil duše mojí sen;

kde dřív uprostřed sporých trav vykvétal pouze blín a bolehlav,

tam v slávě barevné – čaroděj zahradník buď za to veleben –

teď blaží oko růží sad; ó nevěřící, pojď se podívat!

Tam, kde dřív úhor ubohý, jenž hostil trní s kopřivami jen,

tam nyní tučná zeleň niv a pšenice žluť, kde rost bodlák dřív,

a kde dřív odvaha a ctnost na scénách živořily jen,

kosmický vládne režisér, životů autor, diváků i her,

a jestli stihán kdo a vyděděn, pálenkou býval opojen,

ve víně utápí teď žal, jež božský vinař z hroznů lisoval.

Ó ty, jenž tyto řádky čteš a z doslechu znáš víno jen,

nelituj nákladu ni cest, bys poznat moh’, co za nápoj to jest,

že božský žár v něm utajen, z něhož v nás zbyla sotva jiskra jen,

a ráj že geniů je sad, jejž, kdo to víno pil, smí očesat,

ba kdo je pil, vše svatým zří, kam s bázní dohlédne svým okem jen,

a poznání mu samo kráčí vstříc – ó nevěřící, co chceš víc?

Teď skutečností stal se sen, ó lituj, žes tak málo žádal jen!