II. „Jenž bičován býti ráčil!“

To lidské záští, ach, což trpce zraní,

hle, Krista Božská tvář juž k nepoznání,

své oko vlhké zvedá k blankytu,

ni tam, ni zde, ach není soucitu.

Či přec? – slyš! v davu vzlyká tiché štkání!

oj marně srdce mateřské se brání

a v muce Kristu kolem siných rtů

se mihnul tichý úsměv v zákmitu.

Dál srší rány v svaté tělo krutě,

však Ježíš stojí klidný, nepohnutě

a božství záře jasná plá mu kol;

ach dobře ví, že v davu toho lidu

jen jedna duše cítí Jeho bídu

a každým vzdechem rost’ by její bol.