II. „Jenž na nebe vstoupiti ráčil.“

Ó dívej se jen, dívej k nebes výši,

dej ruku k srdci, ať se v touze stiší –

juž mizí Syn Tvůj v mlžných výšinách,

jen ještě záři zříť a skvoucí nach;

To není stesk, čím rtové Tvoji dýší,

vždyť odešel jen v královskou svou říši. –

A blaha úsměv přes rty její táh’

jak zřela do azuru v myšlenkách;

juž zvolna vůkol stmívalo se v kraji,

noc dívala se z lesa na pokraji

a šero stíny vstaly od křoví,

jak nad horou zhas’ paprsk nachový

zem najednou tak byla temná, pustá –

jen v duši Její jas a záře vzrůstá.