II. JÍZDA BOHATÝRSKÁ

Na obzoru hoří západ,

hoří západ do krvava,

celý blankyt zdá se býti

rudou krví zbarvený.

Slunce jakby zapadalo

do vln moře krvavého, –

a můj oř je připravený

na noční se vydat pouť.

Na vyjížďku nocí hvězdnou

po Praze a po vůkolí,

ve průvodu mistra hudby,

Antonína slavného.

Neboť čas nám nahromadil

tolik látky zajímavé,

kterou stěží projednáme

za jedinou krátkou noc!

Antonín, náš mistr slavný,

rád si se mnou pohovoří,

rád si se mnou porozpráví, –

nejradši však za větrem,

kde nás všední dav nevidí,

kde nás všední dav neslyší; –

na samotách lidupustých

mistr nějradš’ hovoří.

Mnohým by se mohlo zdáti,

že je mistr nestatečný,

že jen v ucho noci pusté

pronáší své duše stesk.

To by však byl hrubý omyl,

neboť mohu dosvědčiti,

že náš mistr často pěsti

v kapsách hněvně zatíná!

Ovšem, ovšem, moudrý člověk

nebude mu ve zlé míti,

že je mistr opatrný,

že má jazyk na uzdě.

Co z toho má taký buřič,

který pouze nahlas myslí,

který lidu plným slovem

od plic hřímá do duše?!

V akademii ni vrátným

nestane se taký chachar,

hlavu jeho nezušlechtí

nikdy biret doktorský!

A proto si mistra vážím,

ctím si jeho rozvážnosti,

sbírám každou jeho moudrost

jak slepice pšenici...

Toto krátké preludium

k druhé větě Bohatýrské

sloužiš místo ouvertury

v sonátovém útvaru.

Neboť, věru, času není

ku vzpomínkám, na reflexe,

slovu svému dostát musím,

poněvadž jsem gentleman.

V první větě Bohatýrské

přislíbil jsem mistru svému,

že až luna svítit bude

s čarnou říší čistých hvězd,

Že si spolu vyjedeme,

po způsobu bohatýrů,

na vyjížďku hvězdnou nocí,

a že mistra pobavím!

Slíbil jsem mu oře přivést

a též slovo dal jsem čestné,

že brnění zaopatřím

mistru svému dobrému.

Dobřeť vím, že milostpaní

nemá ráda ve svém domě

veteš starou, haraburdí

z romantických směšných dob.

Mistr ovšem jinak chápe

velké kouzlo oné doby,

ví onť, jak má vyhlížeti

romantický bohatýr.

Proto tiše, klidně, oři,

pod okna spěj mistra mého,

aby dusot kopyt tvojích

neprobudil spící choť!

Motiv z „Písně bohatýrské“

zahvízdám pod okny jeho,

zahvízdám jej mezzoforte,

máť mistr můj jemný sluch...

A tak jedu ulicemi,

ulice jsou mrtvy, pusty,

měsíc svítí rybím okem,

pyšně jde můj bílý oř.

Potíž pouze s „Mediantou“

mám na svoji noční pouti,

která pouze poslušna jest

svého pána rozkazů.

A teď, chudák, musí klusat,

musí cválat za mým ořem,

cítíc na svém hřbetě tíži

mistra mého brnění.

Avšak hle! již u cíle jsme –:

hvízdám – hvízdám mezzoforte,

hvízdám motiv z „Bohatýrské“,

společný to motiv náš...

A než bys pět napočítal,

haraší již klíč ve vratech,

a můj mistr, slavný mistr,

líbá mého čela jas.

Rychle, rychle, mistře, volám,

zde brnění s „Mediantou“,

spěšně na kůň, bohatýre,

chvatně míjí noční čas!

Každé chvíle věčná škoda,

která mine bez účele,

kterou věčnost nezbádaná

ve svůj jícen pohltí.

Srdce mé je těžké, mistře,

hořkosti mám plná ústa,

protož rychle, ať jsme z města

v tiché volné přírodě! – – –

A již jedem, hrdě jedem,

brnění nám stříbrem hoří,

hvězd nesčetné legiony

vrhá na ně svoji zář.

Mistr můj si pokuřuje,

odplivuje, pokuřuje,

a své zvíře ušlechtilé

lehce šimrá za ouškem.

A já opět hvízdám sobě

skladby svoje zamítnuté,

jež na žádném posvícení

nechtěli mi v Čechách hrát.

Naši oři v před se řítí,

ku Strahovu vichrem spějí,

a než jsme si pomyslili,

octli jsme se za branou.

Zde jsme uzdu povolili

našim ořům udýchaným,

ku předu jsme krokem jeli, –

rozhovor náš započal:

Prsa se mi, mistře, šíří

hrdým, pyšným pomyšlením,

že s duchem tak nesmrtelným

sdílet mohu společnost!

Jesti, mistře, těžko v Čechách

rozumného nalézt muže,

žijeť v naší milé vlasti

mnoho bílých opicí!

Mezi pěti miliony,

mistře, jest to hrozná pravda,

zbabělců pět milionů

zalidňuje naši vlast.

Člověk náš, ach jaký kujón:

ušklíbá se, ruku líbá,

poklonkuje, potakuje,

opičí svůj hrbí hřbet,

hejslovaní, nazdaruje,

vlastenčí a sokoluje,

za zády však čertovinu

nějakou vždy provede!

Ve své lásce vlastenecké,

v národním svém roznícení,

suchý chléb vám od úst urvat,

chleba skyvu poslední,

Nechati vás hubu sušit,

nechati vás prahnout žízní, –

také činy vlastenecké

v naší vlasti v modě jsou!

Ach, můj mistře, drahý mistře,

kolik ještě čackých synů

v potu tváři dřít se bude,

aby s rolí vlasteneckých,

s tváře naší české země

všechnu špínu odklidili,

všechny kaly vlastenecké,

všechen vlastenecký hnůj!

Smutný úděl myslitelů,

básníkův a buditelů,

že duševní stoky musí

čistit svému národu!

Básníci a myslitelé

pouhými jsou, mistře, voli,

již s napjetím všeho svalstva

pluh za sebou vlekou těžký,

By duševní chléb se rodil

na národa žírných rolí,

za odměnu špatné píce

a ubohý nuzný stáj!...

Zadržte již, příteli můj,

jaká máte přirovnání,

člověku se z vašich řečí

vlasy ježí na hlavě!

Každá vaše věta páchne

na tisíc mil vlastizradou,

třaskavinou vaše slova –

učiněný dynamit!

Štěstí vaše, vlast že v duchnách

sny své spřádá vlastenecké,

kdy z vašich úst hromobití

na její se řítí skráň!

Utište se, mistře drahý,

odpovídám s lehkým smíchem,

vlast si musí přivyknouti

na podobné koření.

Lid náš, mistře, nachlazen je,

stůně hrozně silnou rýmou,

a jest pravým dobrodiním

pod nosem mu držet pepř!

Vykýchá se, vypláče se,

hlava jeho bude lehčí,

po vlastech znít bude pozdrav:

Ať nám slouží ku zdraví!

Vy Jste, ovšem, optimista,

slavný mistře Antoníne,

Slovanské Jste napsal tance

vlasti svojí milené.

Myslil Jste si: ať lid tančí,

výská, tančí, jásá, křepčí,

když mu mozek nepracuje,

tak ať myslí nohama!

Nesmrtelná věčná sláva

skráně vaše zdobit bude:

lidu svému radno býti

učitelem tanečním!

Zanechejmež těhle řečí,

přerušil mě mistr náhle,

raději mi vypravujte

o své Písni vítězné.

O Vítězné chcete slyšet? –

Máte pravdu, dobrý mistře,

slíbil jsem vám vyprávěti

o původu Písně své.

Slyšte tedy, Antoníne:

Píseň svou jsem zapěl tehdy,

když jsem mnil, že žití moje

v tajemný se řítí hrob...

„S bohem“ slední chtěl jsem dáti

všechněm snům a ideálům,

o nichž moje duše snila

na cestách mých trnových.

Vzpomínky jsem vzkřísit toužil,

jež v mém srdci umíraly,

chtěl jsem prostor hvězd a sluncí

vyplniti hlasem svým.

Všechnu vůni lučních květů,

jež spíjela moji duši,

o Kráse když sny jsem sníval,

vdechnout chtěl jsem v Píseň svou!

Chtěl jsem vdechnout vůni hájů

do Písně své melodií,

jimiž duše bloudívala,

o Umění když jsem snil.

Chtěl jsem vdechnout smutek hrobů

do Písně své harmonií,

když jsem sníval na hřbitovech

o Bohu a o Lásce.

Těžký smutek srdce svého

v srdceryvných disonancích

ponořit má duše chtěla

na hlubé dno Písně mé, –

zápasy a rmuty svoje,

tiché smutky se slzami

vyplakat má duše chtěla

na rtech Písně vítězné...

Těžké bylo moje mládí,

hořká moje mužná léta,

neboť po všech cestách žití

vždy jsem kráčel sám a sám...

Po neschůdných šel jsem cestách,

neboť jsem se štítil davu,

hrdost mi vždy bránívala

k cíli jíti se stádem.

Proto jsem si mety volil,

mety stádu nepřístupné,

k nebetyčným horám strmým

zatoužila duše má.

Na vysokých strmých horách

chrám jsem toužil zbudovat si,

v němž by moje srdce zpěvné

volné Písně mohlo pět,

na vysokých strmých horách,

vzdálen rodu opičího,

chtělo srdce Bohu svému

básnit nový volný zpěv!

A tak šel jsem plání světa

mysl maje zpitou světlem,

kteréž do mé duše vrhal

vlastní její Ideál.

Všechněm cestám vyšlapaným

duše má se vyhýbala,

neboť cesty vyšlapané

hnusily se duši mé.

Raději bych býval zbloudil,

na samotách vykrvácel,

raději bych býval zhynul,

nežli všední cestou jít!

Všední cesty, všední lidé

všednosti své vyšlapaly,

vlastní silou duše má však

stavěla si cesty své!

V samotách jsem sílil, rostl,

v samotách jsem snil a zpíval,

na vysoké skále dubu

podobá se moje Já.

Bouře s vichry do mne perou,

rudé blesky nad mnou kříží,

peň však v skále pevně kotví,

vír jen zmítá korunou...

S pyšnou hlavou, s hrdým čelem

tiše šel jsem za svým cílem,

v slzách nikdy netonul jsem,

když v mém ňadru bouřil žal.

Po bouřlivých vlnách plul jsem,

po ropotných moří dalných,

avšak na dně duše mojí

kraloval vždy mužný klid.

Za bouří a za vichřicí,

za sněhových prudkých vánic

nezdolně jsem kráčel k cíli –:

na temeno strmých hor.

Posměšných jsem nedbal hlasů,

jež od teplých krbů stáda

doléhaly k mému sluchu

zlolajně a potupně.

Šílenců a bláznů tupých

spíláno mi bylo cestou,

pustý smích a zlořečení

pronikalo duši mou.

Nemyslivé dravé davy

zatínaly na mne pěsti,

zaskočit a sbít mě chtěly,

zatarasit cestu mou.

Zatarasit cestu k Slunci,

zatarasit cestu k Hvězdám,

zatarasit cestu do Hor

pokoušel se hrubý dav.

Já však unik’ sběři oné,

vyrval jsem se z její rukou,

z oněch černých mrzských rukou,

jež mne chtěly zardousit.

Marné bylo přání davu

povraždit a v bláto strhnout

čisté moje Sny a Touhy, –

ocelová pěst je má!

Pral jsem svojí pádnou pěstí

do pitomých lebek davu,

nešetřil jsem oka – zubu –

rád a chrabře jsem se rval!

Bůh mě učil milovati,

svět mě učil nenávidět,

a proto v mém srdci sídlí

nenávist a láska též.

Neznám cesty poloviční:

láska moje ohněm hoří,

nenávist má mrazem pálí, –

vladařem jsem citů svých!

Náruživě milovati,

náruživě nenávidět

bylo na všech mojích cestách

neochvějným heslem mým!

Lidé povah holubičích

směšnými jsou opeřenci,

ty bych v klece pozavíral,

dával bych jim ptačí zob.

Silným mužům, chrabrým mužům

připíjel jsem na bratrství,

krásným mužům, pevným mužům

pěl jsem všechny Písně své.

Hanba oněm chabým snílkům,

již nemají tolik síly,

aby mohli oceniti

moc a krásu svého Já!

Za takových dum a písní

pyšně šel jsem plání světa,

hrdě šel jsem k cíli svému

zaťatou svou maje pěst!

A když hor jsem nedostupných

po útrapách mnohých došel,

zapělť já jsem svoji Píseň,

svoji „Píseň vítěznou!“

Takový je smysl Písně,

slavný mistře Antoníne,

oné Písně, již jsem zapěl

na oslavu svého Já!...

Pěkný obsah, milý obsah,

odpovídá mistr slavný,

námitku mám pouze jednu:

látka není hudební.

Neslušno je odmlouvati

proslaveným mistrům velkým, –:

hudba má však není fuga,

hudba má jest Život můj!

Půlnoc dávno minula již,

když jsme oře zastavili,

zrakům našim zjevila se

Bílé Hory truchlá pláň.

Naše oči upjaly se

do daleka, do minula,

srdcem naším zachvěl smutek,

tichý smutek, hořký žal.

A co jsme tak v zamyšlení

zraky v dálku upírali,

zjevila se na obzoru

štíhlá, krásná postava,

postava to ženy mladé,

ladně štíhlé jako bříza,

hlavou svou a jasným čelem

dotýkat se zdála hvězd.

Na rukou svých měla rakev,

černou rakev s mrtvým synem,

a tou nocí, hvězdnou nocí

tiše zachvěl její pláč...

Plání tiše její nářek

oblakem se nesl černým,

s její rtů se zdála zníti

truhlá píseň pohřební...

Srdce naše tíseň jala,

ostruhy jsme dali ořům,

ku Praze jsme nazpět jeli

hvězdnou nocí hlubokou.

„Medianta“ za mým ořem

cválala a hopkovala,

rudé jiskry, žhavé jiskry

lítaly jí z pod kopyt.

Jedním letem, jedním dechem

dospěli jsme Pohořelce,

a zde teprv ustali jsme

v jízdě naší divoké.

Slyšte, mistře, zapalme si,

započínám opět hovor,

mám zde pěkná portorika,

oblíbený doutník váš.

Není radno dávat průchod

přílišnému duše smutku,

kouřením snad rozptýlíme

špatnou naši náladu.

Za dvě věci aby člověk

denně prosil Pána Boha:

za myšlénky nekradené

a za dobrou náladu!

Nálada jest, mistře, poklad,

jenž vyváží „Bank of England“,

neboť ona zlatým klíčem

k paláci je humoru.

A humor je zlatá příze,

již ze slz a utrpení,

z bolesti a odpuštění

člověku sám utkal Bůh.

A z té příze, přál bych sobě,

aby dobrý milý pánbů

lidu svému v české vlasti

ušil aspoň čepice!

A co takhle k mistru mluvím,

o štít škrtá mistr sirkou,

a když doutník zapálil si,

dává mi též připálit.

A tak jedem, pyšně jedem,

mistr můj si pokuřuje,

pokuřuje, odplivuje,

vraští, chmuří brvy své.

K zámku zahnem, mistře dobrý,

pokračuji v rozhovoru,

a pak sady Chotkovými

pojedeme do města.

A ježto je času dosti,

chci vám ještě vyprávěti,

jak jsem slávu vlasti svojí

šířil v dálné Anglii.

Novinkou vám nebude snad,

řeknu-li vám, slavný mistře,

že jsem také dirigoval

na koncertech v Londýně.

Že jsem slavil velký triumf,

zbytečně bych podotýkal,

o tom tučné telegramy

zpravovaly moji vlast.

Tlampač slávy mojí velké

do všech čtyřech úhlů světa

svojí troubou troubovatou

troubil o mých triumfech.

Z obrovských mých honorářů,

o nichž denní listy psaly,

naskočila husí kůže

krajanům mým na zádech.

Denní listy zpravovaly

čtenáře své o mých skutcích,

že vystavím chudobinec,

nemocnici, blázinec,

všechny tyto instituce,

že vystavím ze vstupného,

jež můj tlampač umravněný

na koncertech vybere...

Zprávy tyto působily:

vlast se pýchou rozplavala,

každá Lhota, v níž jsem řídil,

pořádala ovace.

Naše mládež, chlouba vlasti,

koně moje vypřáhala,

a po čtyřech, jak dobytek,

vozila mě po Lhotě!

Všechny čelné české Lhotky,

jimž jsem stříbro z kapes vybral,

velkou zlatou medailii

za zásluhy daly mi!

Představení, starostové,

banderia, sokolové,

když jsem Lhotce „s bohem“ dával,

jeli se mnou na dráhu.

Družičky a přední dámy

kytice mi podávaly,

vůbec celá dámská Lhota

láskou ke mně vzplanula!

Urozená šlechta z Lhotky

do všech dírek knoflíkových

zatknula mi Lhotské řády

pro umění – pro vědu!

Do nosu a uší kroužky

ještě chybí mému zjevu,

abych ve své velké slávě

vyhlížel jak mouřenín!

To jest, mistře, líc mé slávy;

ježto duše má vás kochá,

chci vám také odhaliti

svoji velké slávy rub...

Před čtrnácti asi lety

vyjel jsem si do Anglie,

(plavbu nechci popisovat)

vždyť se jedná o koncert.

Duši měl jsem plnu květů,

plnu květů ideálních,

ale kapsy zely pouští –

finanční mě rdousil mor.

A tak ve své kruté tísni

pojal jsem ten nápad kloudný,

dirigentem stát se slavným

v dálné volné Anglii.

Ježto život naučil mě

nepojímat pouze plány,

proto jsem hned k provedení

energicky přikročil.

Příznivé mi bylo štěstí:

dobrou známost učinil jsem

s dobrým, milým, hodným mužem,

řemeslem byl kožešník.

Všeobecně však jest známo,

že Anglie zemí jesti,

v níž kult hesla: „To make money“

vyznavačů nejvíc má!

A proto můj přítel-krajan,

kromě svého kožešnictví,

Němců četné kolonii

týdenní vydával list.

A v tom listě, slavném listě,

započal jsem inserovat,

(že jsem na dluh inseroval,

podotýkat nemusím).

Němců obci oznámil jsem,

že po Temži právě připlul

do Londýna s kontinentu

hudby slavný profesor.

(Že jsem se zval profesorem,

to prostě jest tady modou:

v Londýně jest každý holič

profesorem holení!)

Dále ve svém inserátě

skromné přání projevil jsem,

že bych něj radš dirigoval

ňáký Spolek chorální!

A tak týdně inserát můj

na čelném bil v oči místě,

břeskně hlásal o připlutí

profesora slavného.

Profesor se zatím potil,

v pusté prázdno zrak svůj noře,

a na místo taktování

pískal kudlu zoufale!

Když však nouze největší jest,

pámbů vždy je nejblížeji,

říkával můj otec milý,

když mu do bot teklo již!

A tak tomu také bylo:

jednoho dne dopoledne

objevili se v mých dveřích

elegantní páni dva.

Stěží sluchu uvěřil jsem,

slastí srdce zaplesalo,

když jsem zvěděl, že to výbor

Společnosti chorální.

Gentlamenů dokonalých

činil na mne výbor dojem,

krásné čisté diamanty

hořely jim na rukou.

Když jsme všechny podrobnosti

i honorář projednali,

podepsal jsem také smlouvu –

kontrakt na šest měsíců.

Smlouva zněla: třikrát v témdni

s mužským sborem večer cvičit,

aby spolek pořádat moh’

koncert za dva měsíce.

Tak se stalo. Zkoušky počly.

Perná práce nastala mi,

neboť mnoho členů milých

zápasilo s četbou not.

Nešetřil jsem píle, času:

potil jsem se, namáhal se,

jen aby náš prvý koncert

otřás’ zpěvnou Anglií!

A ku chvále mého mužstva

podotknouti také sluší,

chrabře též že zápasila

Společnost má chorální.

Nadšení mé mysli čacké

přeneslo se v jejich srdce,

a tak šťastně kráčeli jsme

přes překážky ku cíli.

Jaké štěstí prožívala

moje duše v oněch dobách:

viděl jsem se již již řídit

velký koncert v Albert Hall!

Přítomné mé dirigentství

zdálo se mi počátkem být

příštích, velkých slavných věcí,

kariery nevšední!

Za nadějí takých zářných,

za luzných snů opojení,

blížila se jasná doba

prvé naší produkce.

Výbor vážně ujistil mě,

že se psáti o nás bude,

spojení že s kritikou má

anglickou i německou!

Den koncertu přiblížil se.

Několik jen krátkých hodin

a již řeka mého žití

jiným směrem poteče!

Okamžik byl příliš slavný;

přiblížil se duše Sábat, –

k tomu konci koupil jsem si

lakýrové střevíce.

Kalhoty mé nebyly též

hodny nohou dirigenta:

proto jsem si také koupil

nové modní kalhoty!

A v takovém vyzbrojení

drožkou jel jsem do koncertu,

jenž na osmou hodinu byl

v „Atheneum“ ohlášen.

Jaké však mé překvapení,

když jsem spatřil síň koncertní,

jež na místo obecenstva

krutou zela prázdnotou!

Tvář má sbledla jako stěna;

duši moji zachmuřila

spousta mraků, chmurných mraků

zlověstných to předtuch zlých.

Z výborů když jeden spatřil

na mé tváři tuto změnu,

ctí svou jal se jistiti mě,

že vše dobře dopadne.

Že prý zvykem obecenstva

každý koncert v „Atheneum“

návštěvou svou teprv poctít

po hodině deváté.

Řeč jeho mě uklidnila,

myslil jsem, že v cizím světě

cizí mravy zvláštní vládnou,

s nimiž jest se spřátelit.

Pochybnosti mé však vzrostly,

když prostranná síň koncertní

zela ještě po deváté

chladnou mraznou prázdnotou!

Opět jsem si dodal mysli,

k výborům jsem spěchal rychle,

aby tuhle záhadu mi

vysvětlili tajemnou.

Strpění jen, profesore,

račte míti, dodávali,

nával. bude velkolepý –

po hodině desáté.

Opět tatáž ujištění:

síň koncertní bude plna, –

stálé máme obecenstvo –

úspěch bude veliký.

Strpění jen, profesore,

račte míti, dodávali,

nával bude velkolepý –

po hodině desáté.

Řeč jejich mě uklidnila,

myslil jsem, že v cizím světě

cizí vládne etiketa,

s kterouž jest se spřátelit.

Opět jsem si dodal mysli

a čekal jsem trpělivě,

trpělivě s klidným srdcem

na hodinu desátou.

Jaké však mé rozrušení,

jaký neklid schvátil duši,

když síň ještě prázdnem zela

po hodině desáté!

Ve své tísni myslil jsem si,

že nějakou hloupou frašku

hodlala si ze mne ztropit

Společnost má chorální

Proto jsem se ihned rozhod

opustiti síň koncertní,

nechtěje již déle hráti

směšnou tuto úlohu.

Rozhodnutí moje náhlé

spozoroval výbor čilý,

a již jsem byl na odchodu

když mi cestu zastoupil.

S polekanou, vážnou tváří

úpěnlivě jal se prosit,

abych ještě strpení měl

do hodiny – dvanácté!

Čestným slovem ujistil mě,

že zde bude jakby nabil

obecenstvem elegantním, –

o hodině dvanácté!

Jakýs tajný strach mě schvátil

při slyšení této zprávy,

duší představ fantastických

vážně nes’ se mračný tlum!

Vzdor tomu však rozhod jsem se

místo toto neopouštět,

neboť kromě tajné hrůzy

schvátila mě zvědavost.

Jací asi lide zvláštní,

jaké asi obecenstvo,

které teprv o půlnoci

do koncertu zavítá?!

Duši mojí fantastické

objevil se chmurný obraz,

chmurný obraz fantastický

objevil se duši mé:

Slyšel jsem již dvanáct bíti,

všechna světla v sále shasla,

a čirou tmou bělalo se

na sta lebek umrlčích.

Z důlků jejich bílých lebek

plála světla fialová,

jediná to světla v síni,

v černé síni koncertní.

Jakous tajnou mocí řízen

chopil jsem se taktovky své,

nervosní dal znamení jsem –

dutý síní zachvěl sbor.

Co živ ještě neslyšel jsem

tolik cizích harmonií, –:

pusto, chladno, vlhko hrobů

vanulo z těch akordů.

Hrozný příval disonancí,

disonancí srdceryvných

chvělo síní, černou síní,

v níž jsem řídil koncert svůj.

Z pianisim do crescenda

jako vichr hučelo to,

jako vlny hvízdalo to

oceánu burného.

Prokletí a výsměch Bohu,

prokletí a výsměch lidem

z nápěvů těch vyznívalo,

jež zpíval sbor umrlců...

Mořem tužeb ztroskotaných,

smutky srdcí oklamaných,

bouřil, jásal, hřímal, úpěl

tajemný zpěv kostlivců.

A té spoustě harmonií,

jež páchnuly po rozkladu,

gradaci a rytmů spády

udávala ruka má...

A zatím co tímto sněním,

sněním tímto fantastickým

duše má se zanášela,

moje duše nervosní,

blížilo se ku dvanácté,

a síň počla plniti se

množstvím pánů elegantních

ve průvodu krásných žen.

Sotva zrakům svým jsem věřil,

když jsem uzřel taký nával,

nával také elegance,

jež šuměla hedbávím.

A jak výbor předpověděl,

tak se také stalo skutkem:

Dvanáctá když udeřila,

zapěli jsme první sbor.

Když vyznělo první číslo,

otřás’ síní taký aplaus,

který v pravdě podobal se

vichřivému orkánu.

Gratulace se všech konců

hrnuly se na mou hlavu,

z číše slávy plným douškem

napila se duše má!

Vítězně a slavným tempem

zpívali jsme slední číslo,

slední číslo na programu

oddělení prvního.

Tu však mezi posluchačstvem

nastal rozruch nenadálý,

vzduchem jakby proletělo

zvučné, hlasné plesknutí.

V mžiku všechno posluchačstvo

ze sedadel povstalo svých,

a k místu se hrnout počlo,

kde zavznělo plesknutí.

Hlasné ono zaplesknutí

políčku se podobalo,

kterýž bleskem zdál se snésti

na tvář dobře živenou.

Hlasy žen a hlasy mužů

v neladné a divé směsi

počly volat na předsedu:

Schmeist die Hurre, Hans, hinaus!

(„Hans“ totiž byl předseda náš,

velký, silný, statný Germán,

který v slavném sboru našem

slavně zpíval druhý bas.)

Rázem členstvo i s předsedou

jako ovce seskákali

mezi davy rozvaděné

s koncertního pódia.

V okamžiku tom jsem myslil,

že mně ruka zkameněla:

taktovka jak přimrazena

nad mou hlavou trčela.

Ztrnulý stav tento trval

pouze malé okamžení,

a pak skoky několika

octnul jsem se ve dveřích...

Na ulici vyrazil jsem,

po čerstvém jsem lapal vzduchu,

měsíc tehdy jasně svítil,

nebe bylo plno hvězd.

V tichu noci pochopil jsem

ubohost své chudé duše,

po slavných snech dirigentských

v srdci nezbyl ani stín!...

Takhle, mistře, slavný mistře,

v Londýně můj skončil koncert,

koncert, který založit měl

dirigentskou slávu mou.

Žasnete a divíte se,

slavný mistře Antoníne?

Z velkého to světa, mistře,

historie pravdivá...

Žasnul jsem a smál se hlasně,

teprv pozděj’, když jsem zvěděl,

z jaké chásky skládala se

Společnost má chorální.

Dámy ony elegantní

polosvět byl z Piccadilly,

výbor náš a členstvo naše

jejich byli – milenci.

Obdivu jest pouze hodno,

jakou lásku pro umění,

jaký smysl pro hudbu má

germánský kmen bojovný!

Mezitím co ženy shání

po ulicích gentlemeny,

muži jejich zasvěcují

mysl svoji umění!...

Rozumí se samo sebou,

slavný mistře Antoníne,

že jsem Vlast svou ihned zpravil

o svém velkém úspěchu.

Telegram můj Vlasti věstil,

že můj koncert, slavný koncert,

největší byl událostí

koncertního období!

A Vlast má se radovala,

že se opět Český národ

před ciziny jasným zrakem

proslavil tak zářivě!

A když jsem se nazpět vrátil,

mnoho slavných korporací

s družičkami v bílých šatech

s hudbou slavně šlo mi vstříc.

Adresy a čestná členství

hrnula se na mou hlavu – –

Vlasti má, ach, vlasti drahá,

jak jsi směšně ubohá!...

Další moji apostrofu

překazil mi mistr rázem,

polekaným hlasem pravě,

že jsou již tři hodiny.

Máte pravdu, mistře drahý,

odvětil jsem překvapeně,

svrchovaný čas již máme,

abychom se rozešli.

Za Kamenným mostem, mistře,

nejlépe Vám bude slézti,

a já Vaší „Mediantě“

postarám se o nocleh.

Brnění též bohatýrské

uschovám na jistém místě,

doma by vám způsobilo

lehko malou šarvátku.

Za Kamenným mostem chvatně

s mistrem jsme se rozloučili,

a mistr můj při loučení

čelo moje líbal zas.

Přání pouze jedno mistru

z úst vyklouzlo při rozchodu:

O čem jsme dnes hovořili,

nesmí přijít do tisku!...

Hvězdy plály jako oči,

jako oči krásné ženy,

a měsíc své filutářské

úsměvy mně posílal.

Oř mě hrdě pyšně nesl

a za námi „Medianta“

klusala a hopkovala

s mistra lesklým brnění.

A tak jel jsem, hrdě jel jsem,

úsměv hrál mi kolem retů,

myšlénkami bavil jsem se

o své Vlasti miliné.

V jasné záři hvězdné noci

všechny její chyby zřel jsem,

a tak maní vzpomněl jsem si

na Jiřího Byrona.

A s ním děl jsem jasným hvězdám:

Vlasti má, ach Vlasti česká,

vzdor že Tvoje chyby kárám –

ze srdce Tě miluji! – – –

A zde končí druhá věta

mojí Písně bohatýrské,

k jejíž zpěvu ducha mého

nadchnul slavný mistr můj!