II Každý den znova vrháš srdce do plamenů dravých,

Každý den znova vrháš srdce do plamenů dravých,

rci, kdo mu po každé řekne:

Neuhoříš.

Ty žáre divoký, letní,

hlouběj se do hroudy vnoř,

až všechna úroda setmí,

skrytěj a žhavěji hoř!

Bude pak radostně smířen

zápalný zmatek a svár?

Vzlétne pak nezatížen

pel medodárných jar?

Plod bude sladší než med, který vzaly

ze květů divoké včely,

kdo dává, každý je čist!

Co květ je, co list?

Jak děti hladověly!

Jak dravě budou jíst!

Shoří jen zmatek a svár,

ne svátek a dar.