II. Kdos unaven a světa syt,

Kdos unaven a světa syt,

za svět se rouhat nechci tobě;

jen ještě svěř mi ruku svou,

než počne kopat o tvém hrobě.

A pojďme spolu k ptáčeti,

když z jara počne život hravý –

přes moře právě přilítlo,

a už si v keři domov staví.

Už letí pro mech do lesa

a v polích hledá měkké vlásky,

od rána snáší s klopotem,

a večer zná jen mluvu lásky.

A hnízdo sotva dopola,

už našlo k písním také družku,

a kropenatá vajíčka

má doma přes noc za vejslužku.

A pak už jako na hodech,

za písní píseň beze mdloby –

to vše nemá-li mluvy dost:

jdi, stel si lůžko mezi hroby.