II. Když tak sedám samojedin v loubí,

Když tak sedám samojedin v loubí,

tu se hlava k prsoum nakloní,

v srdci mém to divně zazvoní

a má ústa odychnou si z hloubi.

Jak když svlačec zelenavý vroubí

bujné větve staré jabloni,

a ona, když rosu vyroní,

tak se smutek s mojí duší snoubí.

Tenkrát srdce podivně se chvěje,

plno je, leč písně nezapěje,

hlava moje klesá do ruky.

Za slzou se slza v líce seje,

v duši divná, divná touha věje,

jsou to dětských časů dozvuky.