II Když té, již miluješ, vyslovit nesmíš jméno,

Když té, již miluješ, vyslovit nesmíš jméno,

když to, čím kypí srdce Tvé, být musí utajeno,

když ani s lékařem mluviti nesmíš o bolesti

a žádné věci stvořené dát nesmíš pravé jméno,

když nesmíš ani vzpomínat, ni do budoucna toužit,

když těžce podezřelým vše, co jenom naznačeno

v prchavém tváře úsměvu neb v zesmutnění tahů,

když sama modlitba se bojí prozradit své jméno,

když stanoven je smrti trest na lehkovážná ústa,

kterými slovo osudné by bylo vysloveno,

tu, srdce, přece jen se vzmuž, rtem váhajícím pohni

a zvolej, vzkřikni, zazpívej to všemohoucí jméno,

jehož se děsí chmurný kat, jehož se tyran děsí,

jímž z hloubi zachvívá se zem a jímž vše rozezněno

propuká v hymnus kosmický, v sférické hudby závrať

a všechny zvuky spojuje v jediné svaté jméno,

jímž čistá pravda vítězí i svoboda i světlo,

když slunce v slávě vychází tmou noci vytouženo,

a ze všech hrdel, ze všech úst a ze všech vod i větrů,

z všech výšek i všech propastí zní, jásá, zpívá Tvoje jméno!