II. Když v rozkoši jsem lpěl

Když v rozkoši jsem lpěl

Na tvojich ňader lůži;

A v zrak nyjící zřel

A líbal retův růži;

A tiskl k prsoum svým

Tvé sladké, štihlé tělo,

Že dechem žahavým

Div nezaplamenělo:

Ach! tenkrát celý svět

Jen v tvé bytosti splýval:

A ducha shaslý vznět

Se tebou opět shříval;

A písně zmlklý zvuk

Se náhle roztemenil,

A tíseň sladkých muk

Na harmonije měnil.

A celý nový svět

Neznámých dosuď citů,

Jenž ve snách dříve kvěť,

Teď vzešel v srdce skrytu,

A duše tonoucí

V tom tužeb, slastí moři,

Jak v skonu hynoucí

Juž odumřela hoři.

Oh! jakou proměnu

Tu čil jsem v hlubé hrudi,

Že zjevy édenu

Ze snův se v život budí!

A když jsem v objetí

Tvém slastném odpočíval,

V té sladké záněti

Na ňadrách čelo skrýval:

Tu teprv poznal jsem,

Že nemůž’ blažen býti,

Kdo luzným souhlasem

To vzájmu nepocítí:

A marně k nebi ten

Poklady Indje věžil,

Kdo první lásky sen

V rozkošném zpití nežil...