II Klekání – truchlý čas! Jde po nivách mdlý stín,

Klekání – truchlý čas! Jde po nivách mdlý stín,

jde soumrak mrákotný, v němž slunce dohořívá.

V té chvíli tesklivé vždy rádo hovořívá

tvé srdce, vystoupivší tichých ze hlubin

poklidné duše tvé. Zlých přízrakův a vin

v něm nikdy nebylo. Žhne v něm jen láska živá,

krb teplý soucitu a něhy věčně zhřívá

bloudící duši mou, jež klade se v tvůj klín.

A srdce hovoří: Je ve mně tolik tepla,

že zemi ledovou promění v jarní sad,

kde vzejdou narcisy a první růže vzplá.

A srdce šeptá již: Je ve mně tolik síly,

že zemské kletby tíž, i těla pevný hrad

mé slzy přemohly, na věky vykoupily.